26.8. Od Kresčaku po Tugendhat

Šestadvacátý srpen. Kdyby v českém kalendáři existoval den, kdy se na nás dějiny pravidelně a s gustem vyřádily, byl by to právě tenhle.

V roce 1278 na Moravském poli padl Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, symbol tehdejší moci, který přepískl své možnosti a nechal za sebou rozvrácenou zemi a zlé roky.

Historie se o tom pořád pře, ale dá se vykládat i tak, že pověst rytíře povýšil nad zájmy domoviny.

Přesně o 68 let později, v roce 1346, stojí u Kresčaku slepý Jan Lucemburský. Často se na něj díváme přísně jako na krále cizince, který z Čech jen tahal peníze na turnaje. I tady chtěl naposledy předvést, co je to rytířská čest... Se slavným „Toho bohdá nebude...“ vjíždí do spršky anglických šípů. (Možná, možná taky ne, ale nebyla by to taková romantika.) Mezitím jiní rytíři zachraňují jeho syna, aby trůn neosiřel. Starý král padl, ale budoucnost přežila.

Každopádně se stal dalším ze symbolů rytíře na našem trůnu.

A do třetice 26. srpen 1992. Žádné řinčení mečů, žádná rytířská krev. Jen zahrada vily Tugendhat v Brně, Klaus s Mečiarem pod stromem a tiché rozkrojení Československa. Dva symboly doby u jednoho stolu. Udělali tečku za společným státem, aniž by se kohokoliv ptali.

Z mého pohledu už to dávno přebolelo a mělo to tak být.

Dneska máme často oprávněný pocit, že se všechno hroutí, jistoty mizí a společnost se štěpí. Máme všichni tendenci propadat skepsi. Jenže české dějiny ukazují, že i když ztratíme velkou říši nebo společný stát, život jde dál. A že někdy musí starý a unavený svět ustoupit, aby mohlo vyrůst něco nového – přesně tak, jako v případě Jana a Karla.

Nakonec bude stejně záležet jen na nás, jestli budeme fňukat nad tím, kdo nám rozlil krajáč s mlíkem, nebo si natáhneme drátěnou košili a něco s tím uděláme.

Písnička nemá s blogem dneska nic. Ale mám na ni náladu a je to slušnej nakopávák takhle po ránu :)