Ano, pro dnešní mladé je už 17. listopad 1989 dávná historie. Nechápou, co to bylo žít v totalitním režimu a jak jsme mohli fungovat bez mobilů a internetu.

Já tu naději čichal dvakrát. Opojná vůně.

Vašek

Každý nový den děkuji za to, že jsem mohl prožít listopad 1989 a že jsem se na přeměně aktivně podílel.

Přátelé díky všem za návštěvu i komentáře, mám příjemnou pracovní sobotu tak se omlouvám, že vás beru jedním vrzem :)

Já byl tehdy na vojně. Zákaz návštěv, vycházek, telefonátů. Tušili jsme, že se něco děje, ale nevěděli jsme nic. Pár informací jsme měli od civilních zaměstnanců, od kterých se nás snažili držet bokem. V noci poplach, naskakákali jsme na korby náklaďáků a do rána na nich nervózně seděli. Na klidu nám nepřidala ani obrovská nervozita lampasáků. Pak byl poplach odvolán.

Dodnes mě mrzí, že jsem na vlastní kůži nezažil euforii oněch dní. O té mi vyprávěl až otec, když mě z vojny pustili na tři dny domů mezi vánočními svátky.

Dnes už vím, že vydat rozkaz k zákroku vojska nebyl v plánu, ale nikdo mi z hlavy nevymaže myšlenky na to, co se mi honilo hlavou, když jsme téměř celou noc seděli na těch korbách namačkáni jeden na druhého.

Díky, Filipe, vypadá to, že to vidíme obdobně.

Bol to prvý krok, aj prvé kroky dieťaťa sú neisté, niekde som čítala, že zamatová revolúcia bola prvá farebná revolúcia. Ako sa to tu už utriaslo, záviselo zčasti snáď i od nás.

Snad jen, že o žádnou revoluci nešlo. A samet? Vhodný materiál. Na oponu, i na rubáš.