17. listopad ? Historie, čas na fráze a kladení věnců ?

K zítřejšímu datu toho bylo a bude napsáno jistě dost. Ani mě to nedá. Nevím kudy běžel zajíc, ale začínám to tušit. Nebo jsem vedle jak ta jedle ?

Když jsem se narodil dělilo mě od Hitlera a válečného běsnění které rozpoutal zhruba stejně času jako dnešní mimina od dob kdy se hroutil komunistický kolos. Impérium východnícho bloku stálo na hliněných nohou a pokus o resuscitaci skončil úspěšně. Pacient zemřel.

Tedy úspěšně... Ze značné části se reinkarnoval do podoby devadesátých let. Některé jeho buňky pak otravují i tělo současnosti.

Nacismus, komunismus. Dvě totalitní ideologie kvetoucí na hromadách kostí. Holokaust, Rudí Khmerové... V konfrontaci s nimi pak stála odvaha a zbaběkost. Dobro a zlo. Pravda a lež.

Jako dítě a dospívající jsem si rád vyslechl příběhy ze čtyřicátých let. Řešil jsem ale úplně jiné starosti. Jiné problémy. I mé štěstí bylo z jiných časů. Účastníkům historických událostí jsem ovšem nebral jejich dojetí. Jen na mě působil sklíčeně oheň na hrobech neznámých vojínů a při kladení věnců jsem necítil nic. (Podle mě, zcela pochopitelně...)

Těžko můžeme chtít po dnešních dětech a generaci o něco starší aby vnímala jinak 17.listopad. Pro nás jistě znamená mnoho. V reálu byl předělem k naší době . Pro mě zůlstane navždycky neopakovatelná atmosféra těch dní, měsíců a několika následujících let. Ta úleva nádechu po dlouhém pobytu pod hladinou.

Nic z toho co pak následovalo už nikdy nevrátíme. To dobré ani to špatné. To co se udělalo i to co se udělat mělo. Není třeba bojovat dávno vybojované boje. Porážet poražené. Teď už to podle mě nemá smysl.

Ten nádech tehdy voněl po naději. Tu velká část dnešní mnládeže ani nás starších nemůže najít. Je úplně jedno čí je to vina, nebo není. Její hledání a restart většiny z nás by byl větší připomínkou tohoto data než prázdné fráze a kladení věnců.

Troškou empatie ze strany těch kteří se pasují na strážce morálky, slušnosti a svědomí by to mohlo začít.

Nemyslíte ?