Ivo, víc takových povídek. 👍 Mezi mnou a bývalou byl ten rozdíl, že já si pamatuji takřka všechno, ona skoro nic. Respektive prý si pamatuje jen to špatné. Takže má asi plnou kapacitu paměti.

No, někteří lidé to tak mají, že si to špatné ukládají. Je to politováníhodné, oni jsou politováníhodní, ale není to váš problém, Davide. Jste tu, abyste projevil sám sebe, a v tom se buď s někým potkáte, s kým souzníte a nebo je to jeden kompromis za druhým, pro které ztrácíte sám sebe, a nikdo to stejně většinou neocení. Proto máme být věrní hlavně sami sobě.

Já na tohle vzpomínám ráda. Procházky, kdy jsme se jen drželi za ruku a dívali se na hvězdy. Noci, kdy jsme si až do rána jen povídali. Na jednodenní vztah, který skončil v křoví, se málokdy vzpomíná a vnoučatům se o něm nevypráví 🙂

I já na tyhle chvíle vzpomínám ráda. Nemířila jsem ale na krátké vztahy, spíš obecně na to, že mnoho lidí si nedovolí udělat, co je láká. Ani to nevyzkouší, neudělají si vlastní zkušenost třeba jen proto, aby neutrpěla jejich pověst hodných holek/kluků. Umlčené touhy v nás zůstávají, stejně jako všechny nezpracované emoce. A že tam nějaká taková umlčená touha je, se často pozná právě tak, že bručíme, když se toho naše tématu někdo dotkne nebo že máme potřebu hodnotit a kritizivot ty, kteří se vrhli do života po hlavě. Děkuji moc za návštěvu a přeji poklidný zbytek neděle.

Moc pěkné.

Děkuji, Martine.

Myslím si, že ja nie som nostalgická. Keď ale píšem príbehy iných ľudí, píšem o nich a nie o sebe.

Spomienky bereiem ako to, čo už bolo a môže mi niečo povedat o mne a o tom, ako som na tom vtedy bola. Nemenila by som nič. Robila som rozhodnutia na tej úrovni, akej som bola, čiže načo sa vracat späť, že by som niečo urobila inak, keď to ani inak nešlo vzhľadom úroveň môjho poznania a okolnosti i spolucestujúcich, ktorých som si pritiahla, alebo, ktovie, mi boli nejak poslaní(v Boha verím, aj keď nie som náboženský fanatik).

Niekedy si tak akoby rozporuješ, píšeš, všetko je tak, ako má byť. Oddajme sa srdcu, oddajme sa vesmíru. Hold, niekto rád šalát uhorkový a niekto miešaný. Tak aj so srdcom a rozumom. Niekedy preváži jedno, niekedy druhé, niekedy zmes. Podľa toho na akej kulinárskej úrovni sme alebo čo nám zachutí.

Na druhej strane zase vyjadruješ tézu o tom, život ovplyvňujeme len sami a je nám ľúto, že sme niečo neurobili inak a podobne. Každý máme inú psychiku.

Jani, ovlivnit můžeme jen své teď. Jde tedy o to žít teď. A to platí pro nás pro všechny stejně, čímkoliv jsme si prošli, jakkoliv jsme nastavení a jakýkoliv úděl si neseme.

Když je člověk ve věku, že má pravnoučata (mám dvě) přicházejí nostalgické vzpomínky na věci, které se nedají vrátit.

Hezký víkend

Vašek

Vašku, já nemám ještě ani vnoučata, a kdo ví, jestli někdy nějaké vnouče budu mít, ale už to na mě leze taky. Krásný víkend i tobě. Srdečně zdravím. ❤️