Tak teď už je pozdě

Žít život srdcem a dělat věci, které nás volají, a nenechat hlavu, aby nás odradila, to je životní výzva.

Rozhodli se strávit příjemné letní odpoledne s pravnuky u jezera. Ona s sebou sbalila piknikový koš s občerstvením, on, ač mu síly už rychle ubívaly, stále gentleman, jej odnesl z auta k jezeru. U jezera se všichni posadili a chvíli jen tiše pozorovali klidnou hladinu jezera ozdobenou nepatrnými něžnými vlnkami.

Jeden z pravnuků si všiml loďky u břehu a vyzývavě se podíval na bratra. Děda si toho všiml a rošťácky je poušťouchl: „Když jsem byl ve vašem věku, převesloval jsem jezero z jednoho břehu na druhý za 20 minut.“

„Sám?“ nevěřícně se zeptal mladší z pravnuků. „Ne, babička seděla za mnou.“ odpověděl on a přitom stále sledoval hladinu jezera s takovým zaujetím, jako by se na ní měla zase vynořit ta jeho loď, na které bude obět brázdit po jezeře s krásnou mladou dívkou po boku.

Ona se na něj nejdřív překvapeně podívala, potom zabořila svůj pohled do piknikového koše a začala v něm něco usilovně hledat ve snaze skrýt své momentální rozčarování. Nakonec se ale neubránila návalu emocí a obrátila svůj pohled k němu s výčitkou: „Mě jsi na loďku nikdy nevzal!“

On se na chvíli zamyslel a potom ze sebe vypravil: „Tak to byla asi nějaká jiná. Nevím, nepamatuji si to, už je to tak dávno.“ Pravnuci se tomu zasmáli, ale ji to opravdu nazlobilo.

Když pravnuci odrazili od břehu ve snaze překonat dědův rekord, konečně na něj mohla udeřit: „Tak která to byla? Řekni! Nebo jich snad bylo víc?“

S neskrývaným údivem i trochu pobaveně se na ni podíval: „Ty žárlíš po tolika letech?“

Samozřejmě, že žárlila. Dobře si na tu dobu, když byli ještě mladí, vzpomínala. On byl urostlý dobře stavěný muž s pronikavým pohledem. Mohl si vybírat. Každá by ho chtěla.

„Proč jsi mě nikdy nevzal na loďku?“ zeptala se tentokrát spíš lítostivě.

On se zamyslel a pak řekl: „Protože ty jsi nebyla taková.“

„Jaká?“ podívala sa na něj smutně.

„Taková, kterou byl mohl vzít na projížďku po jezeře a pak s ní zalézt někam do houští.“ usmál se na ni a pohladil ji pohledem.

Potom spolu hodnou chvíli mlčeli sledujíc pramici, která se od nich vzdalovala směrem k protihlému břehu.

„Snad ti to teď není líto?“ zeptal se po dlouhé odmlce on.

Ona se upřímně zamyslela a pak smířlivě přiznala: „Vlastně ano. Je mi to líto.“

„No, tak teď už je pozdě.“ zkonstatoval on a v tom měl pravdu.

(Inspirováno knihou Venkovské sídlo od Anne Jacobsové.)