Šťastně rozvedení

„Já jsem už 30 let rozvedený, ale s ženou spolu stále žijeme, viď miláčku?“ ;-) Blog o tom, jak ve vzájemných konfrontacích poznáváme sami sebe a učíme se lásce.

Pobavil mě dnes jeden muž, chlap jako hora, hřmotný hlas, velké ruce a blankytně modré oči, kterými se smál. Sem tam jsem mu položila otázku, když jsem se z dokumentace nedočetla, co jsem potřebovala zadat do počítače, až jsme narazili na jeho stav. „Jste svobodný či ženatý?“ zeptala jsem se, neboť v občance to uvedené neměl.

„Já jsem už dobrých 30 let rozvedený.“ odpověděl mi, ale zdálo se mi, jako by ta věta zůstala otevřená. Neklesl hlasem, jako když za sdělením uděláte tečku, a tak jsem odtušila, že bude ještě nějaký dovětek. A byl. ;-) „S ženou ale stále žijeme spolu.“ dodal po krátké odmlce.

„Aaaha.“ okomentovala jsem to suše já, jako by to byla naprosto běžná věc rozvést se a dál se svou/svým ex sdílet domácnost a možná i lože.

„A koho uvedeme do souhlasu s hospitalizací jako kontaktní osobu?“ pokračovala jsem dál ve formalitách, přestože moje hlava se zabývala otázkou, co lidi může vést k tomu, že se rozvedou, ale dál spolu žijí.

„No, přece ji. Moji bývalou manželku.“ řekl mi on, jako by to přece bylo samozřejmé. To už mě přemohla zvědavost a neodpustila jsem si otázku, která mě už nějakou chvíli svrběla na jazyku: „Tak to mi ale hlava nebere. Proč jste se tedy rozváděli, když dál setrváváte spolu?“ zůstala jsem na něm viset pohledem, aby bylo jasno, že dokud nedostanu odpověď, nepohneme se dál. ;-)

„No, žena trvala na tom, abych nechal rybaření a vůbec chtěla, abych se vzdal v podstatě všeho, co mám rád. To já nechtěl. A ona na to, že v tom případě se budu muset vzdát jí, protože se se mnou rozvede, a opravdu to udělala. Uzavřeli jsme spolu ale dohodu, že můžu zůstat do doby než si za mě najde náhradu. No, a vidíte, rybařím, dělám všechno, co mám rád, a zůstala mi i ona, pořád jsme spolu.“

V tom mu zazvonil telefon, a tak ukončil vyprávění. Svým mohutným ukazováčkem přijal hovor a říká: „Zrovna tady o tobě vyprávím, miláčku, dorazil jsem v pořádku do léčebny a právě mě přijímají, zavolám ti později.“

Je třeba k tomu něco dodávat? :-D Jak já tu paní asi chápu. Vybavily se mi všechny mé výčitky, které za poslední dobu padly na Marťasovu hlavu, protože má tolik aktivit, že někdy dost těžko hledáme společný čas jen pro sebe.

Já si pak připadám odstrčená a přeju si způsobit mu ten stejný pocit. Rozvést se s ním by bylo řešení. Má to ale několik háčků. Ten největší spočívá v tom, že nejsme sezdaní. Těžko se budu rozvádět s někým, koho jsem si ani nevzala. :-D Navíc Martin je přesně tenhle typ. Úplně ho slyším. „Jestli se budeš cítit lépe, miláčku, můžeme se rozvést, ale to neznamená, že už spolu nemůžeme být, že ne?“ :-D Pak by si mě k sobě něžně přivinul a ....... a bylo by po rozvodu. ;-)

Já bych nikdy nechtěla, aby se můj muž vzdal čehokoliv, co má rád, protože to, co děláme rádi, nás definuje, a když to přestaneme dělat, ztrácíme sami sebe. V okamžiku, kdy by on ztratil sám sebe, já bych současně přišla o toho, koho jsem milovala, protože to už by nebyl on. Už by neměl tu jiskru v oku, kterou tam má, protože žije tím, co dělá rád. A kdybych měla být tou, co jeho jiskru v oku uhasila, zlomilo by mi to srdce.

Nicméně mám ego a to mě někdy naprosto vyvede z konceptu a to se pak dějí věci. Když se začaly dít v začátku našeho vztahu, kdy jsme se ještě pořádně neznali, spustila naše ega ničivý hurikán, kdy šlo v podstatě o to kdo z koho. Kdybychom byli sezdaní, tak už jsme se uřčitě několikrát rozvedli. :-D

Nicméně pokaždé jsme dospěli k tomu stejnému závěru, že život je hezčí, když jsme spolu než když jsme bez sebe, takže nám nezbylo nic jiného než se naučit pracovat s těmi stavy, kdy někomu z nás jebe. A sebekriticky přiznávám, že častěji jsem to já, komu se tyhle stavy spouští.

A jak to děláme? Zjednodušeně. Otevřeně mu přiznávám, co ve mě aktuálně jede. Třeba že jsem naštvaná a proč nebo hysterická nebo že žárlím a podobně. Je to jen informace pro něj, aby věděl, co se děje, a že ve mně jedou nějaké procesy, které si potřebuji zpracovat. On s tím jinak v podstatě nemá nic, i když se třeba zrovna chovám, jako že za to může. Ve skutečnosti je to čistě jen můj problém, který si musím vyřešit sama, což vím, ale zároveň si někdy prostě nemůžu pomoct a nechovám se podle toho.

Jeho hlavním úkolem je nenechat se mnou k čemukoliv vyprovokovat a co nejrychleji se mnou navázat kontakt, což pro něj znamená dostat se k mému srdci přes mé ego. Dala jsem mu návod, ale samozřejmě každá situace je speciální, takže i s návodem je to často fuška. ;-)

Nejdřív to vůbec nešlo, ale postupně se nám to začalo dařit. Jak to v předchozích vztazích bylo zpravidla tak, že nás naše ega rozdělovala, neboť to bylo kdo z koho, ego proti egu, teď nás spíš naopak sbližují, protože se dokážeme dívat na toho druhého s pochopením, když s ním jeho ego cloumá, a už v takových situacích neposíláme to své ego do boje, ale naopak přes srdce míříme k srdci, a každé takové nové navázání kontaktu, poté co se jeden druhému na chvíli ztratíme, je jako přejít po mostě k tomu druhému vždy o kousek blíž. Více se známe, máme jeden pro druhého větší pochopení a dostáváme se v našem vztahu hloub.

A tak ve mně milý pán vzbudil nejdřív uvědomění, jak to ti muži s námi někdy nemají lehké, jak si s tím přesto mnohdy dokáží kulišácky poradit a i přes naši umanutost zůstanou při nás stát milující a oddaní. Potom jsem se musela smát, protože ty situace jsou opravdu někdy až absurdní. Vesmír má smysl pro humor. :-D A závěrem nezbylo než poděkovat, za to že můžeme spolu zrát a dostávat se do hloubek ruku v ruce milující a věrní hlavně sami sobě.

JednoDuše jsem.