Rozcestí, která ne všichni vidí

Je to sice dál, ale za to horší cesta. ;-) Cesta, to je asi tak to jediné, co si v životě můžeme zvolit, a ještě nejspíš ne všichni. I tak stojí za to se pokusit.

Lidé často věří tomu, že k tomu, aby byli šťastní, potřebují získat něco zvenku, např. vystudovat vysokou školu a získat titul, mít prestižní zaměstnání a vydělávat velké peníze, mít reprezentativní partnerku nebo partnera, který je bude od rána do večera zahrnovat svojí láskou, postavit dům, mít dítě/děti, ....... Lidé jsou v tomto směru velmi nápadití.

Mám pro Vás ale dobrou zprávu. Nic z toho nepotřebujeme. Vše, co potřebujeme k tomu, abychom žili spokojený a šťastný život jsme dostali již při narození. Jsme to my.

Naše štěstí a spokojenost se odvíjí převážně od toho, jaký máme vztah sami se sebou, jestli se máme rádi a nebo na sobě vidíme spíš jen samé chyby (sebepřijetí), a dále od toho, zda stavíme svůj život na seberealizaci a nebo jsme spíš takový ten konzumní typ.

Máme-li špatný vztah sami se sebou, promítá se nám to do celého života. Vše do života si totiž přitahujeme energií, kterou vyzařujeme. Vidíme-li samé chyby na sobě, zpravidla je vidíme i na celém světě, a protože se zaměřujeme převážně na to, co je podle nás špatně, tak si to svojí energií paradoxně do života i přitahujeme.

Seberealizace je způsob, kterým něco ze sebe dáváme světu. Každý máme nějaké své téma, na které jsme nastavení a pro které jsme předurčeni. Je to něco, při čem se dostáváme do flow, když se tím zabýváme, a co nás naplňuje radostí. Protipólem seberealizace je konzum, konzumní typy jsou nastavené na dostávání.

Zjednodušeně lze tedy říct, že šťastný a spokojený život stojí na sebepřijetí a seberealizaci. Na tom se tedy vyplatí zamakat.

A teď už záleží jen na tom, jestli jste typ člověka, který inklinuje spíš k tomu něco dostávat a pokud možno snadno a rychle a nebo zda jste ochotní pro to své štěstí a spokojenost něco udělat, tedy něco tomu dát a trpělivě k tomu zrát. Pokud váháte kam se zařadit, tak by Vám v tom třeba mohly pomoct další řádky.

Položím Vám otázku. Jste schopni uvěřit tomu, že lze změnit kvalitu Vašeho života o stoosmdesát stupňů k lepšímu jen tím, že změníte svůj úhel pohledu a svůj přístup k situacím a lidem, které Vám do života chodí, a nebo jste skálopevně přesvědčeni, že za to, že nejste spokojení a šťastní, může doba a lidé kolem Vás, a tudíž se s tím nedá nic dělat?

A dám Vám ještě jednu otázku. Když Vás někdo naštve, jste schopní připustit, že nepříjemné emoce, které ve Vás ten dotyčný spustil, jsou Vaše, a tím pádem že chyba je tedy nikoliv na jeho vysílači ale na vašem přijímači, a tudíž jediným funkčním řešením, jak se příště nenechat vytočit, je přepsat vzorec ve Vašem podvědomí, který Vám ty emoce spouští nebo jste přesvědčeni, že za vaše rozladění může on?

A už mám jen poslední otázku. Jste-li schopní si připustit, že jediným funkčním řešením je Vaše změna, jste ochotní pro tu změnu něco udělat a nebo si raději půjdete postěžovat do hospody, zanadáváte si na dotyčného, zapijete ten stresující zážitek pivem a přidáte nějakého toho panáčka nebo si třeba dáte něco dobrého k snědku, pustíte si seriál či si uděláte radost nějak jinak, abyste ten nepříjemný pocit, který v sobě máte, něčím zahnali nebo přebili?

Nic z uvedeného není špatně. Ať jste si odpověděli jakkoliv, všechno je v pořádku. Všechno je cesta. Jen to jsou právě ty milníky, na kterých zřejmě záleží, jaká ta naše cesta bude, jestli nás bude bavit a mimo jiné také jak moc nás to bude bolet po ní jít.

Věřím v to, že každý máme předurčeno, kam dojdeme, to si asi nemůžeme vybrat, ale také že možnost výběru máme právě v těch cestách, po kterých tam půjdeme. Na nás tedy záleží, necháme-li se životem vést za ruku, a bude se to dít pozvolna učením a zráním a nebo jestli nás tam život bude muset dokopat nějakou hrubší metodou, protože jinak to s námi nešlo.