Proč se vrátím do pekla?

Jinde po vás pes neštěkne, když jste poslední, a tady ...... fanoušci fandí do poslední chvíle. Pro tu super atmosféru a nasazení všech, od organizátorů přes závodníky k fanouškům, se vrátím zpět do pekla Salzkammergut Trophy.

O tom, jak jsem se nechala uvrtat do závodu na horských kolách v rakouských Alpách, byl můj předminulý článek. Vlastně jsem ale zapomněla napsat, co na tom závodu je tak krásný, že do něj chci jít nejspíš znovu, i přestože to pro mě bylo v mnoha směrech neskutečně náročné a pořád je, protože od té doby častěji pobývám v krajinách, kde sídlí mé obrovské strachy.

.... takže co bylo na Salzkammergut Trophy nejhezčí? Bylo jedno, jestli závodíte na té nejvyšší úrovni a nebo jste jen blázen, který rád podniká výlety za hranice svých možností. Ten závod je prostě oslavou, a největší ovace tak nejspíš sklidil ten, co dojel úplně poslední. Byl to „překvapivě“ Čech a vypadal zaskočený tím, co se při jeho průjezdem cílovou rovinkou kolem něj spustilo.

Poslední závodník té nejnáročnější trasy o délce 209,7 km s převýšením 7 047 v. m. dorazil do cíle ve 21:21 h, když už se ve městě smrákalo. Když moderátor ohlásil, že do cíle přijíždí poslední závodník, fanoušci podél cílové rovinky začali bouchat do plastových zábran postavených kolem trati, skandovat a dělat neskutečný bugr.

Cílová rovinka se rozsvítila červeně, když do ní závodník vjel, spustila se obrovská vlna hlasitého povzbuzování a závodníkovi se v ústrety vydal maskot závodu, divoký čert ve stylu Krampus, téměř nahý pod vlivem alkoholu ale zcela oddaný akci. Sám na trati strávil celý den a únava už na něm tedy také byla notně znát.

Poslední závodník dostal trofej, věrnou sošku toho čerta, který ho přivítal v cíli, všichni jej poplácávali po ramenou, jako že je borec, což skutečně je, a bylo to celé takové hezké. Já jsem cíťa, takže jsem brečela. Dojalo mě to. Bylo to takové srdečné, vřelé, milé, bylo v tom uznání, respekt k tomu, že každý máme ty hranice jinde, ale pokus se jich dotknout se cení vždy. Celý závod byl super, ale tohle mě dostalo asi nejvíc. Jinde po vás pes neštěkne, když jste poslední a tady ...... čeká se na posledního závodníka a jeho výkon se skutečně slaví. Však je co slavit.

Ten, kdo absolvoval závod takové délky a s takovým převýšením a strávil na trati více než 16 hodin, si nejspíš sáhl na dno svých sil několikrát za závod a zažil si tam tak nefalšované peklo. Závod nedojeli všichni. Na každé trase byly mezičasy. Pokud závodník stanovený mezičas nestihl, byl okamžitě stažen ze závodu, takže kdo nebyl stažen z téhle nejdelší trasy je prostě borec.

Příští rok se na to chystá moje drahá polovička, takže asi budu mít jednoho takového borca doma. ;-)

A vám slibuji, že už s tím nebudu otravovat a o Salzkammergut napíšu nejdříve až za rok. ;-)

JednoDuše jsem.