Nedívej se dolů!

Jednou z nejcennějších rad, kterou jsem od své učitelky technické jízdy na horském kole, dostala, a která mě nejvíce posunula, byla: „Nedívej se dolů! Dívej se před sebe tak daleko, kam jen dohlédneš!“

Po krásném závodě v rakouských Alpách, při kterém jsem málem zemřela strachy při sjezdech dolů, jsem pocítila touhu svoji jízdu na kole posunout, zapracovat na technice jízdy. Je zvláštní, kolik lidí jezdí na kole, i když na něm ve skutečnosti vlastně moc neumí. Já jsem jendou z nich. :-D

Jak to tak bývá, když vyšlete nahoru vroucné přání, vesmírné síly se spojí, aby vaše přání mohlo být splněno, a tak mně do života přihrál fourcrossařku Terku, holčinu o dost mladší než já, se kterou jsme si ale hned při první lekci neskutečně sedly.

„Ukaž mi, jak jedeš na kole!“ byla jedna z jejích prvních vět, když jsme se poprvé setkaly. Sedla jsem na kolo a rozjela jsem se. „A takhle jedeš i v tom terénu, jo?“ následovala otázka po mé ukázkové jízdě.

„Asi jo.“ odpověděla jsem já. „Já vlastně nevím, jak jedu. Soustředím se hlavně na to, abych se nepřizabila.“ nezastírala jsem, jak to s jízdou v terénu mám.

„No, vlastně jsi asi dobrá.“ řekla na to ona a po krátké odmlce pokračovala: „Ale nebudeme předbíhat. Řekneme si to, až se k tomu terénu opravdu dostaneme.“ Později se ukázalo, že tím svým dobrá, nemyslela to, že jezdím dobře. Když mě pak asi na třetí lekci viděla sjíždět terén, okomentovala to tak, že jsem dobrá, protože ona kdyby stála na kole tak jako já, tak by se zaprvé asi po.... strachy a zadruhé by se nejspíš někde rozsekala.

Nicméně zpět k té úvodní lekci. Po mé ukázové jízdě přišel na přetres seznam mých špatných návyků. V podstatě z toho vyšlo, že je s podivem, že se na tom kole vůbec udržím. „Špatně držíš řidítka, špatně šlapeš, máš úplně na prd položené těžiště, špatně se díváš!“ byly ty nejzásadnější body z toho dlouhého seznamu.

„Špatně se dívám?“ překvapilo mě z celého seznamu nejvíc.

„No, jasně. Kam se díváš, třeba když jedeš terénem?!“ zhurta na mě spustila.

Zamyslela jsem se a snažila jsem se vybavit si, kam že se to dívám. „No, před přední kolo.“ vypadlo ze mě po chvíli.

„A to je právě špatně! Když jedeš v terénu, což vyžaduje určitou rychlost, protože jinak neudržíš balanc, tak nejbližších 15 m před tebou je pozdě řešit. Musíš koukat dál! Musíš dopředu vědět, do čeho se řítíš! Když se díváš pod kolo, stresuješ se každým kořenem, každým kamenem, ale že máš kousek před sebou spadlý strom přes cestu nevidíš! Zjistíš to až pozdě, když se s tím už nedá nic moc dělat! Nedívej se dolů před kolo! Při jízdě na kole se vždy dívej dopředu, tak daleko kam jen dohlédneš, i když jedeš po silnici! Musíš vědět vždy předem, kudy pojedeš, jako by někdo před tebou maloval lajnu, po které máš jet!“ vyklopila na mě, a znělo to logicky, jen není úplně lehké tohle pravidlo dostat do krve, jak jsem později zjistila a přesvědčuji se o tom stále.

To, že budu tohle potřebovat opakovat pořád dokola, se ukázalo hned při trénování správného projetí zatáčkou. „Kam se díváš?!“ slyšela jsem za těch našich pár lekcí asi stokrát. Dívej se na konec zatáčky, kam až dohlédneš, se musíš podívat! Mozek neumí správně zpracovat ten proces zatočení, když se díváš pod kolo. Mozek potřebuje včas dostat informaci, kam přesně potřebuješ zatočit, a tu nedostane, když máš pohled zabodnutý před přední kolo!“ opakovala důrazně ale velmi trpělivě.

No, a že není úplně lehké se s tím pravidlem sžít, se ukázalo i na poslední lekci. To jsme měly sraz pod takovým jedním kopcem u nás. Když jsme s Terkou měly náš první telefonát, a ona se mě ptala, co si od těch lekcí s ní slibuji, a chtěla po mně, abych uvedla nějaké konkrétní místo, kde je terén, který mi dělá potíže, tak jsem jí řekla o jednom sjezdu, který sice jezdívám, sjedu ho, ale mám vždy smrt v očích a nedá se tedy říct, že bych si to užívala. Shodou okolností ten sjezd se jede z kopce, pod kterým jsme před naší poslední lekcí právě stály.

„Tak co dnes budeme dělat?“ zeptala se mě.

„No, to mi řekni ty.“ zasmála jsem se já. „Čeká nás poslední lekce.“

„Tak můžeme buď tady na louce potrénovat smyky a nebo máme za sebou kopec s nějakým terénem, tak si ještě můžeme něco vyzkoušet v terénu.“ nabídla ona.

„Tak to je jasný.“ odpověděla jsem já. „Jdeme do terénu.“ zahlásila jsem, a obě jsme se zasmály.

„Tak jo, tady si to vyjedeme nahoru a potom si řekneme, co budeme dělat dál.“ ukázala směrem, kterým se chce vydat.

Zarazilo mě to. „Jak jako tady si to vyjedeme nahoru?“ vysoukala jsem ze sebe zaskočeně.

Jen se na mě nechápavě dívala a neříkala nic.

„Pamatuješ si na náš první telefonický rozhovor?“ zeptala jsem se já. „Ptala ses mě, jaký konkrétní sjezd mi dělá problémy.“ pokračovala jsem. Od Terky stále nepřicházela žádná reakce, a tak jsem zhluba vydechla, abych konečně dokončila tu myšlenku, která mě aktuálně tak tížila: „Tohle je ten sjezd, který jsem chtěla dokázat sjet bez toho, aniž bych se tak strašně bála. A ty mi teď říkáš, že to mám vyjet nahoru? Vždyť to je technicky ještě mnohem náročnější než to sjet. To mě vůbec nenapadlo, že bych něco takového po sobě vůbec mohla chtít!“ vychrlila jsem na ni v lehké panice.

„Však to jen zkusíme, a když to nepůjde, tak to můžeme vytlačit. Ty seš ale dobrá šlapka, ne? Máš na to kondici.“ dodávala mi odvahu. „A pak to pojedeme i dolů, jak sis přála.“ dodala se šibalským úsměvem.

„Tak jo.“ řekla jsem a šlápla jsem do pedálů.

Hned na začátku jsou obří kořeny, které dohromady vytváří takové vysoké schody. Když to sjíždím dolů, tedy opačným směrem, tak jsou na konci, a já jsem vždycky strachy bez sebe, že se tam rozsekám. Vyjet je nahoru mi přišlo jako scifi, ale řeklo se, že to vyjedeme, tak jsem se do toho vší vervou obula. Daleko jsem ale nedojela. Brzy mě to pokopalo, neudržela jsem balanc a musela jsem si z toho vystoupit.

„Dívala ses dopředu nebo jsi zase řešila každý ten jednotlivý kořen?“ zeptala se mě Terka nekompromisně.

„Každý kořen.“ odopověděla jsem popravdě.

„A co jsme si říkaly? Že když budeš řešit každý kámen, každý kořen, tak tě rozhodí každý kámen, každý kořen. Neřeš je, prostě jeď! Jen si maluj pomyslnou lajnu v dálce před sebou, po které chceš jet.“

Pak jsem dostala slovní návod, jak se jede terén, když se jede do kopce. „Hlavně musíš šlapat plynule. Když budeš šlapat stylem „cvak, cvak“, budeš si rozhazovat stabilitu. No, a potom prostě už jen musíš víc zabrat, když potřebuješ přejet nějakou překážku. Přeneseš váhu dopředu a víc zabereš.“ podívala se na mě stylem, že jinak přece není co řešit.

„Dobře.“ potvrdila jsem jí, že jsem rozuměla, a rozjela jsem se s odhodláním, že už nebudu řešit žádný kámen ani žádný kořen, a to jsem opravdu dodržela.

Dvakrát jsme sice musely zastavit, protože tohle jet nahoru je fyzicky masakr, i přestože nějakou kondici mám. Nohy by to daly ale plíce ne. Nebyla jsem schopná to udýchat. Technicky jsem to ale zvládla, což jsem nahoře oslavila vítězným pokřikem. „Waaaaaaaaaaaauuuuuuuuu.“ rozléhalo se lesem. „Terko, já jsem to dala!“ volala jsem na ni a chtělo se mi ji obejmout.

„Od první lekce ti říkám, že jsi hustá!“ smála se Terka.

Dolů už to nebyl žádný adrenalin. Když jsem to vyjela nahoru, bylo jasné, že dolů už to bude brnkačka. Šťastná jsem ale byla. Mega šťastná. Sjela jsem to naprosto v klidu bez jakéhokoliv stresu a to včetně těch schodů z kořenů v závěru sjezdu. A tak mise byla do puntíku splněna.

Nicméně stihly jsme to rychle, a tak jsme potrénovaly ještě něco navíc. Přála jsem si to, když jsme jely tím terénem nahoru. V jednom místě šlo z té trasy prudce zatočit doprava a sjet přes takovou zídku z kamennů ještě do prudšího a záludnějšího terénu. Kdyby mě Terka ještě naučila tohle vytočit a sjet, pomyslela jsem si jen v duchu sama pro sebe, když jsme tím místem projížděly. Taková ta srdcová přání se mi někdy plní opravdu rychle, a tak to bylo i tentokrát.

„Tak se teď vrátíme zpátky kousek výš a tam si ještě něco ukážeme.“ nadhodila Terka, co má dál v plánu.

Se schody z kořenů jsem si tentokrát už poradila mnohem lépe. Z předčasné radosti mi ale sklouzla noha z pedálu, takže jsem to úplně nedotáhla. Nicméně i tak jsem zase vískala radostí, protože i tohle byl velký úspěch.

Pak jsme dojely přesně na to místo, které jsem měla na mysli. Terka mi začala popisovat, co bychom mohly vyzkoušet a bylo to přesně to ono, co jsem si před chvílí přála.

„Ale jestli se ti to nelíbí nebo se ti to zdá už moc, tak řekni. Půjdeme dělat něco jiného, ne tak náročného.“ ujišťovala mě, že není nutné se za každou cenu pouštět do příliš velkých akcí.

„Tak jo. Jdeme na to.“ řekla jsem rozhodně já.

„Tak jo?“ zopakovala po mně Terka a přitom mě pohledem zkoumala, jestli to myslím vážně.

Začala jsem se smát a svěřila jsem se jí s tím, co jsem si asi před půl hodinou přála.

„Ty jsi ale vážně hustá.“ zopakovala mi ona. „Tak jdeme na to.“

Nejdřív jsem to nějak sjela takovým tím mým způsobem, a poté přišla na přetřes zase ta ona rada. „Tvoje rychlost byla na hraně. Jela jsi dost pomalu. A kam ses dívala?“ zazněla opět ta zásadní otázka.

„Jedu znovu.“ dvěma slovy jsem přiznala to, že jsem se dívala pod kolo, řešila jsem opět každý šutr a každý kořen, což mě opět vystrašilo k smrti a tudíž jsem zase jela jako s hnojem. Pak jsem jela znovu a znovu a dávala jsem si přitom pozor, abych se držela všech pravidel technické jízdy a také abych měla trasu v hlavě předem nalajnovanou a dívala se stále vpřed ne pod sebe. A ono to šlo!

„Waaauuuu!“ křičela jsem znovu, když mě Terka za jízdu pochválila a ukázala mi video, na kterém zvěčnila můj počin a ohodnotila to slovy „fakt dobrá jízda“.

A tak má očekávání byla naplněna a s Terkou jsme se prozatím rozloučily. Byla to s ní fakt jízda! Teď je to už na mně. Jistotu člověk nezíská jinak než tréninkem, takže teď nezbývá než jezdit, jezdit a jezdit.

No, dnes se mi stalo, když jsem jela hodně těžký terén, že jsem pro strach opět zapomněla na pravidlo dívat se dopředu ne pod kolo a nejspíš i některá z dalších pravidel. Ač to vypadalo, že poletím přes řidítka, nějak se mi nakonec povedlo z kola si vystoupit a mám jen naražené koleno.

Jo, hardtail chyby neodpouští. Dnes mi také bylo řečeno, že jet takový terén na hardtailu chce pořádný kus odvahy a také silné sklony k sebepoškozování. Tak to, myslím, souhlasí. ;-)

A Terka, když jsem ji informovala o tom, co jsem dnes tropila na černém trailu, mi odepsala: „No, nazdárek. Ty jsi hrozný nezmar. Dej si pauzu.“ a následovaly tři vysmátí smajlíci.

Závěrem už dodám jen to, že se mi při těch lekcích techniky jízdy na kole opět potvrdilo, že život je opravdu velmi jednoduchý, a základní pravidla platí úplně všude. Všechny ty věci, které mě Terka učila, aby pro mě jízda terénem nebyla utrpením a abych si ji dokázala užít, jsou ta stejná pravidla, která uplatňuji i v životě.

Často jsem se smála, když mě Terka něco učila. „Vždyť ano, to je přece jasné, to je jako v životě, proč jsem na to nepřišla sama!“ A stejně tak v životě každou zásadní změnu ve svém postoji potřebujeme nejdřív dostat do krve než se stane naší přirozenou součástí. Nic hodnotného není zdarma. Vyžaduje to naši pozornost a pravidelné pěstování. A pak se možná dostaví zázrak.

„A tak se nedívej dolů pod nohy, když toužíš někam dojít! Nesoustřeď se na to, že se bojíš. Mysli na to, kam se potřebuješ dostat a dívej se před sebe tak daleko, kam jen dohlédneš!“

JednoDuše jsem.