Výborné. Souhlasím.

Vy chodíte spát najedená? To neděláte dobře.

Zásadní rozdíl:

1) věčný stěžovatel (šiřitel negativity ve všech jejích podobách) - to je samozřejmě špatně). V tom s Vámi souhlasím.

Jenže pak je tu ještě druhý, širší pohled:

2) člověk (lidé), kterým není jedno, co se v jeho blízkém i vzdáleném okolí děje (utrpení v podobě válek, nemocí, chudoby atd.), byť se ho to přimo nijak nedotýká. Talže na utrpení a nespravedlnost poukazuje, hledá možnosti nápravy, otevírá lidem očí, event. nabízí řešení. To není šiřitel negativnity, ale člověk empatický, toužící po spravedlnosti. Díky ppdobnym se lidé v průběhu staletí občas a aspoň dočasně vymanili ze všeobecného zla a beznaděje.

Ano, částečně souhlasím, ale úplně jsem si tedy nevšimla, že by se tady roztrhl pytel s navrhovanými řešeními. Jsme zpravidla u toho poukazování a to, dovoluji si tvrdit, zvládne každý. Zajděte na hokej, fotbal, do hospody. Všichni na něco poukazují a nic se tady nemění. A to nemyslím nijak zle. Prostě tak to je. To, že tady nad Palestinci nezvracím, neznamená, že nesoucítím s lidmi tam, ale prostě nemám pocit, že tím, že tady budu na něco poukazovat jim nějak pomohu. Naopak cítím, že lidi obzvlášť v těchto chvílích potřebují připomenout, že slunce stále svítí a my stále žijeme.

Tak jděte příkladem, copak kvůli samému psaní blogů a komentářů máte na solidní žití čas?

Ajhojky, zdravím Ťa. Inšpirovala si ma k zamysleniu. Samozrejme- Carpe diem-to je jasné.

V súvislosti s tým čo si napísala ma napadol tento verš z biblie: „Dajte cisárovi, čo je cisárovo, a Bohu, čo je Božie“ (Mt 22, 15-21). Čo patrí cisárovi? Rešpekt? Ale rešpekt neznamená servilnosť, mlčanie či nekonanie. Niektorí našli pohodlnú preudonáboženskú polohu, ale jej pravým menom je ľahostajnosť.Nezrádzame potom svoju identitu? Alebo princíp všetci sme jedno? Lebo čo sa stane jednému z nás nejako vždy ovplyvní i toho druhého.

Mám rada i tento citát: Žiadny človek nie je ostrov sám pre seba, každý je kúskom kontinentu, tvorí súčasť pevniny. Keď more odplaví jednu hrudu, pevnina sa zmenší.

Som chudobnejší o smrť každého, lebo som votkaný do sveta ľudí. Preto sa nikdy nepýtaj, komu zvonia do hrobu – tebe zvonia. (John Donne: 17. meditácia)

Tak už mě to zase pustí. Psala jsem, že je to vlastně všechno jedno, že všichni řešíme pytloviny, protože každý zde máme svoji roli a ta je stejně už daná. Všichni jsme si rovni, je jedno, jakou roli tu máme. Vašek měl pnutí napsat to, co napsal, tak to napsal, a je to v pořádku. Já jsem v reakci na to, měla pnutí napsat to, co jsem napsala, a i to je v pořádku. Ale hlavně je to všechno úplně jedno. Karty jsou dávno rozdány. My lidi jsme strašně nabubřelí. Myslíme si, kdo ví jaký vliv na to dění tady, máme. Máme tak velký kulový. Vše se děje tak, jak On si to přeje. My jsme jen loutky. Proto nemá smysl dělat si názory, hodnotit, něco vymýšlet. Buď můžeme žít to, co tu pro nás je připraveno a nebo můžeme klást odpor. V tom máme na výběr, ale to je tak vše.

Kdysi mě někdo naučil zásadní pravidlo: Chceš být šťastný? Tak buď.

A vovovovovotom to je.

V Dublinu jsme říkali: "Exactly."

Užívat si drobných radostí a být z toho šťastný, to je žití. Žití v přítomnosti, že jsem duchem přítomen tomu, co dělám právě teď a tady, ať už je to cokoliv. Že mi v hlavě nešrotuje to, z čeho je mi smutno, nebo mě to hněvá, ale protože to neovlivním, mohu to pustit z hlavy a nestresovat se tím.

Já chápu, že ne všichni lidi jsou na takové úrovni vědomí, že jsou schopni si uvědomit, že se mohou rozhodnout, jestli se chtějí ze života radovat a nebo se nechat strhnout do nízkých vibrací. Pro ty ale nepíšu. Píšu pro ty, kteří jsou už tak daleko, že to vědí, jen to občas potřebují připomenout. A píšu hlavně sama pro sebe, abych si to neustále připomínala. Děkuj, Ivo, každý den stále a pořád, protože je toho hodně za co děkovat.

Svět asi není horší, ani lepší, než byl, jen se střídají ta místa, kde je lépe a kde hůře.

Nevím o nikom, kdo by byl posedlý poukazováním na "zvěrstva" v něm nebo na skutečná zvěrstva v něm. Někteří lidé to však mají v popisu práce, což je jistě dobře, protože každá moc bedlivě sleduje míru nespokojenosti občanů i poddaných, aby věděla, co si může dovolit či kam až zajít. Čím je ta moc horší, tím je spokojenější, když lidé rezignují a jsou spokojeni, i když vinou té moci má mnoho lidí život na prd. Oceňovaný postoj pak bývá, že za život na prd si může každý sám. A když přijde zlom a moc se stane vlídnější, objeví se názory, že ta minulá by padla i bez těch, kteří k jejímu pádu přispěli.

No, k tomu mám asi jen to, že vládne nám jen ten, koho za svého vládce uznáme. Jsou tu nějaká pravidla, o kterých se můžeme rozhodnout, jestli je budeme dodržovat nebo ne s tím, že si jen vždy musíme být vědomí následků svých rozhodnutí, ale je to na nás, komu dáme tu moc, aby o nás rozhodoval, a jestli ji někomu dáme. Většina lidí na ta pravidla přistupuje, a to není dobře ani špatně, tak to prostě je, je to každého věc. No, ale mnoho lidí z té většiny, která na ta pravidla přistupuje, si stěžuje na to, že ta pravidla jsou na prd. Ty stížnosti zpravidla nevedou k ničemu jinému než že slouží jako nápověda pro budoucího vládce, aby věděl, co má slibovat, aby se dostal k moci. A tahle hra se tady hraje pořád dokola. Mě tahle hra nebaví, a tak si ji hraju po svém. A vůbec neříkám, že by ji lidi měli hrát tak, jak ji hraju já. Pouze vyprávím svůj příběh. Takhle byl napsán můj scénář. Měla jsem v něm napsané, napiš článek na iDnes blog, napsala jsem tedy článek na iDnes blog. Vy jste měl napsané ve scénáři, Votočková dá na iDnes blog a ty si ho všimneš a zareaguješ na něj, a tak se stalo. Všechno se děje tak, jak má. Ti, co vysírají už z principu, to mají taky v popisu práce, a není to dobře ani špatně, tak to prostě je. Je to jejich role, se kterou vlastně nemají nic moc společného, dostali ji, a proto ani není v jejich moci, aby tomu bylo jinak. A že čas od času přijde zlom? No, je to o přirozeném běhu světa. Všechno má tendenci se navracet do bodu rovnováhy. Pokud ten nahoře by to nechtěl, nestane se tak. Můžeme si nabubřele myslet, že jsme přispěli k onomu zlomu, ale v podstatě to není nic jiného než krmení ega, toho stejného ega, které stojí za tím nekonečným bojem o moc

Přeji ti tvé štěstí, sám se také cítím obdařený. Jako David mám dvě poměrně vážné nemoci. Nevadí dožil jsem se poměrně slušného věku v relativním klidu a pokoji. Proto si přeji aby takové štěstí měli všichni lidé.

Vašek

Vašku, ten článek nebyl vůbec namířený proti tobě. Nemyslíš si, že byl, že ne? Stejně jako z tebe vytryskla báseň o vzpouře a ten poslední článek, tak ze mě vytrysklo tohle. A všechno je to v pořádku. Nic z toho není správné, nic z toho není špatné. Prostě to tak je, a když to chce ven, má to ven jít. Řekla bych dokonce, že je to právě to jediné, co se po nás chce, ctít své pocity a nechat je, ať se projeví. Mám co ráda tvé básně i jejich autora.

Ivo, v neděli mi bylo zle, kvůli nemoci, kterou mám již dvacet let. A přesto, když se mě kamarád v pondělí zeptal, jaký byl víkend, nadšeně jsem mu vyprávěl, že skvělý, protože se klukům dařilo při sportovních kláních. Mladší dostal cenu pro nejlepšího hráče, starší dal důležitý gól. Každý na jiném hřišti, já tam být nemohl a přesto mě to naplňovalo vděkem. Přeji pohodový zbytek života.

Víc Davidů Snítilů. Poslední věta zní jako byste se se mnou loučil? Mám otevřenou diskuzi, to jste chtěl.