Luční bouda, vrchol mých nedělních možností

Člověk potřebuje následovat své srdce, aby byl v životě spokojený, což se všeobecně ví, ale málokdo má představu o tom, jak se to vlastně dělá. I já to objevuji až teď na ne už úplně mladá kolena, ale zase lepší než nikdy. ;-)

Moje srdce bije pro seberozvoj, a to jako ne tak, že si něco chytrého přečtu nebo si dojdu na kurz pro nějaký aha efekt, který v následujícím měsíci nenapádně a jistě vyšumí, ale že opravdu po sobě ty pokroky chci bez výmluv a omluv, nekompromisně, protože jinak to nejde, jinak to nefunguje. Baví mě to a dává mi to smysl. Díky seberozvoji to, co žiju, dostává stále nové rozměry, což z mého života dělá skvělou jízdu, což mě motivuje jít stále dál. Pro představu, jak to vypadá v reálném životě, to můžu popsat třeba na svém ježdění na kole.

Kdo mě trochu zná, tak ví, že ráda jezdím na horském kole. Dříve jsem prostě jezdila. Bylo to fajn, ale bylo to pořád takové stejné. Čas od času přišlo něco, na co jsem si netroufla, což je asi běžné, ale u mě se někde vzadu za tím krčila touha, že bych si chtěla troufnout. Moc jsem ale nevěděla kudy do toho. Ono když je člověk paralyzován strachem, tak to není úplně snadný výchozí bod.

Vydrželo mi to roky dusit v sobě tyhle nenaplněné touhy něco náročného sjet nebo vyjet s tím, že tohle prostě není pro každého, že se mám spokojit s tím, že jezdím, vždyť ono to také není málo.

A pak jsem objevila, v čem vlastně tkví to naplnění životem. Je to o tom žít život naplno. Nedělat milion věcí ale vybrat si to, co je mi blízké, na to zaměřit svoji pozornost a dávat tomu své maximum. Být při tom kreativní, vymýšlet způsoby, jak si to udělat zábavné, zlepšovat se a přitom poznávat sám sebe a posouvat se, a tak jsem to začala aplikovat do života.

Loni jsem začala s jednou naší fourkrosařkou Terkou trénovat techniku jízdy. Není to tak, že bych se přestala bát. Stále mám velký respekt. Někdy se před těžkým místem X krát zastavím a tlačím kolo o pár metrů zpět, abych to zkoušela znovu a znovu a znovu než mě strach dovolí to inkriminované místo překonat. Někdy se bojím taj, že moje tělo ustrne v křeči nebo se začne nekontrolovaně třást, a já to musím nejdřív rozdýchat než mě to pustí se vůbec pohnout z místa, ale vím, že musím jet, protože když to neudělám, bude to krok zpátky.

Letos po zimě jsem si prošla krizí. Na novou sezónu jsem si pořídila lepší kolo, hodně jsem si od toho slibovala, ale chuť na jízdu na kole stále nepřicházela. Jiné roky jsem se nemohla dočkat, až sleze sníh, abych už mohla vyrazit na kolo, ale letos ne. Asolvovala jsem prvních pár jízd a nemohla jsem tomu přijít na chuť. Chvíli jsem se trápila než jsem to hodila za hlavu s tím, že přece mám kolo pro radost, tak se prostě vykašlu na tvrdou dřinu a vrátím se k projížďkám, kdy se mi bude chtít a kam se mi bude chtít, a třeba se na to i vykašlu, když mě to nebude bavit.

A poté, co jsem to celé pustila, mi to docvaklo, že jsem přemotivovaná, že jsem s novým kolem do toho chtěla vlítnout s ještě větším nasazením než loni a najednou jsem měla pocit, že to asi nezvládnu, a že se na to možná necítím, a že ani nevím, jestli vůbec ještě chci. Začala jsem na sebe tlačit moc, což mi v tu chvíli nedocházelo. A najednou už mi to nedávalo takový smysl a já se v tom na chvíli ztratila a prošla si tak krizí.

Krize bývá náročná, ale je to také kámoška. Krize je běžná součást každé cesty a zpravidla bývá předzvěstí posunu o další level, pokud se jí člověk nepoddá. Ke krizi dochází, když se člověk ocitne na rozhraní a jedná se o to, do jaké fáze na svojí životní cestě dozrál, jestli ho to pustí dál nebo zůstane stát na místě a nebo krizi podlehne a pošle ho to někam dolů.

Nepoddat se krizi neznamená s krizí bojovat ale nejprve ji přijmout. Ona nepřišla jen tak, přišla nám něco sdělit. Mně díky ní došlo, že ve svém záměru stále se vyvíjet a posouvat už tlačím na pilu příliš.

A tak jsem si začala na kole zase jezdit jen tak pro radost. Seznamovala jsem s mým novým mazlíkem. Museli jsme se trochu sladit, protože má jiný rám, takže posed na něm je trochu jiný a jinak brzdí a před sjezdy jsem měla zpočátku trochu potíž zkoordinovat otevření vidlice a stažení teleskopické sedlovky do pozice „tak akorát“, takže jsem zmatkovala.

A jak jsem tak přicházela na to, jak se na novém oři jezdí, tak se mi postupně vrátila i chuť zase to moje ježdění o kousek posunout. Začaly si mě volat sjezdíky i technicky náročnější výstupy do kopce, a zjistila jsem, že to jde, a zase mě to chytlo. Zkusila jsem jet to, co jsme loni trénovaly s Térou, a zvládla jsem to. I když je stále co pilovat, jsem za to ráda, budu se mít alespoň přes léto čím bavit. ;-)

Tréninky jsem oproti loňsku pozměnila. Dřív jsem se snažila najíždět kilometry. Tudy letos moje cesta zatím nevede. Jezdím spíš kratší tréninky, které si přizpůsobuji tomu, jak se cítím. Někdy jedu na pohodu, když se cítím unavená, a jindy jedu hranu a někdy jdu střídavě až za hranu, to když jezdím intervaly.

Chodívám na kolo, i když mám pocit, že se mi nechce, protože já stejně většinou záhy zjistím, že se mi chce, jde jen o to překonat takovou tu počáteční lenost, s kamarádem, se kterým se hecujeme (on tedy jezdí na terénní motorce), tomu říkáme volání gauče. ;-) Ani déšť mě zpravidla neodradí. Mám to štěstí, že bydlím na konci světa, takže můžu na kolo vyrazit, kam nejezdí auta. Nicméně slušně se zaflákat zvládnu sama. ;-) Sousedi ze mě mají permanentně srandu, protože poslední dny jsem každý den někým viděna před domem, jak myju kolo sama zablácená od hlavy až k patě. To ale k horskému kolu tak nějak patří. ;-)

Včera jsem vyrazila na Luční boudu. Od pátku jsem se těšila, že si o víkendu dám nějaký náročnější trénink. V sobotu jsem neplánovaně dostala náladu na mytí oken, na kterou už dlouho čekám, tak to jsem nemohla propásnout, kdo ví, kdy by to zase přišlo, :-D a spojila jsem to zrovna s větším úklidem. Na kolo jsem se utrhla jen na hodinku až večer. Doslova už jsem lítala po lesích s divou zvěří. Když mi přes cestu přeběhli jelen s laní, tak jsem se fakt lekla. To si člověk neuvědomí, jak obrovská a majestátní zvířata to jsou. Srdce mi bušilo jako o závod, ale nádherné setkání to bylo, řekla bych až mystické.

Na větší trénink už mi zbývala jen neděle. Měla jsem ale špatnou noc. Došlo i na analgetikum, což v mém případě znamená stav nejvyšší nouze. Moc jsem se nevyspala, ale ráno jsem kvůli kolu tedy vstala. Upozorňuji, že já rozhodně nejsem ranní ptáče. Kdo mě zná, tak ví, že já jen tak kvůli něčemu nevstávám, to už musí být opravdu Něco, abych kvůli tomu vstala.

Ještě u snídaně jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem schopná ten naplánovaný trénink dát, ale přestože jsem cítila, že moje forma není úplně v TOPu, tak mě to na tu Luční boudu táhlo. Venku jemně pršelo, což mi přišlo fajn, protože to vonělo příslibem, že nahoře nebude přelidněno. Své brzkoranní velké váhání jsem nakonec uzavřela s tím, že o nic nejde, když na to nebudu mít, tak se prostě vrátím.

Výtahem jsem s kolem sjela do přízemí, otevřela dveře hlavního vchodu, a v tu chvíli se z nebe spustil prvotřídní slejvák a mračna nade mnou se zdála být neústupná. To budu během minuty mokrá durch, projelo mi hlavou, když jsem přemýšlela, jestli mám do toho vjet. A tak jsem hodnou chvíli jen stála a sledovala to. Nevím, jestli jsem tam stála čtvrt hodiny nebo 20 minut. V každém případě najednou se slejvák změnil v jemný déšť, a to byla Moje chvíle. ;-)

Pak už v mé hlavě vyskakovaly jen mety ve smyslu, dojedu tam a tam a uvidím, jak to půjde, podle toho se zařídím, jestli budu pokračovat nebo se vrátím. Padla jedna meta, druhá, třetí, ..... No, a pak už nebylo cesty zpět. Moje hlava přepočítala na: „Teď už to nevzdám.“ Od Výrovky nahoru už to fakt bolelo, ale dala jsem to. Už jsem to tedy nahoru vyjela i rychleji, ale jsem spokojená a šťastná. Cíl zdolán.

Pořídila jsem foto, a pak už zbývalo jen vyšlapat kopec zpět od Luční boudy jako tradičně proti větru, a domů už jsem to měla vesměs z kopce dolů. V kopci jsem potkala auto ČT mířící na Luční boudu. Překvapivě tedy nepřijeli natočit reportáž se mnou, jakožto se ženou, která právě překročila hranice svých nedělních možností, :-D ale nejspíš v souvislosti s aktuální kauzou „uzavření Luční boudy kvůli šikaně KRNAPu“. To nevadí. Já bych na ně stejně neměla čas. Nedělní oběd za mě totiž nikdo neuvaří. ;-)

No, a takhle nějak se to má i s celým seberozvojem. Buď si za tím jdu, když něco chci a nebo mám hromadu výmluv a omluv a důvodů, .................. ;-)

JednoDuše jsem

Zatím jsem to nezabalila. Výzva přede mnou ;-)

Luční bouda. Mám toho plný kecky, ale cíl zdolán. :-)