Velká karma, Ivo. Avšak - někdo dostal pocit vnitřního štěstí do vínku, jiný k němu musí dozrát. Zdaleka ne každému se to podaří.

Krásnou neděli. 😺

Souhlas. Mě "dozrály" děti. Jen uklízení mi to kalí.

Bohužel, to, jak přistupujeme ke vztahům, vychází z velké části z našich zkušeností z dětství.

Celým rodem se táhne rodová karma, z níž pak pocházejí vzorce chování a prožívání, které se po celé generace opakovaně předávají potomkům. Když je těžká, bývají těžké následky.

Je velmi nesnadné tyto vzorce posléze odhalit, natož pak změnit. Nejhorší je to u jedinců, kteří vyrůstali v toxických rodinách, kdy jakožto děti neměli dostatek bezpodmínečné lásky, nebyli přijímáni takoví, jací jsou neboli: postrádaly pozitivní vzor.

Někteří se s tím mohou jakžtakž vyrovnat, pokud měli štěstí a dostali do vínku silnější nervovou soustavu a psychickou sílu. Ti druzí si z takového rodinného prostředí často odnášejí různé poruchy osobnosti (často kombinaci poruch) a s nimi pak vše, co s tím souvisí. Mnohdy bohužel i fatální "řešení"...

Často může pomoci psychoterapie, pokud se dotyčný pro ni rozhodne. Tam je však tím nejdůležitějším, aby mu daný terapeut zároveň také "sedl". V opačném případě to mívá katastrofální důsledky.

Dobrý večer, pane Chmelíku. Ano, některým lidem je dovoleno uvědomit si a změnit, někteří lidé potřebují nejdříve rozpustit nějaké bloky a pak je to pustí dál, ale některým lidem to z nějakého důvodu dovoleno není. Pro lidi, kterým to umožněno není, já nepíšu, ti vůbec mým textům nerozumí, ale to nevadí, pro ně jsou tu zase jiní. Tak to tady na tom světě je, a tak je to správně. Každý jsme sem přišli z jiného důvodu, každý jsme jinak nastavený, každý jsme se do něčeho jiného narodili a něco jiného jsme prožili, a proto směřujeme každý jinam a rezonujeme s něčím a někým jiným. Všechno jsou to cesty.

Ty babičky a dědové, to jsou lidé, kteří se naučili odpouštět a přijímat jeden druhého i s těmi chybami, které mají.

Vašek

Ano, přesně tak to je, Vašku. 👍 Bezpodmínečná láska. Krásnou neděli ti přeji.

Myslím si, že nejhorší je, myslet si, že nám štěstí přinesou děti a že naplní prázdnotu v nás. Samozřejmě, že děti jsou štěstí, ale viset na nich a čekat, že nás oni učiní šťastnými, když to doteď nedokázal žádný muž je hrozné

Ano, máte pravdu, platí to obecně. Rodiče, kteří hledají u dětí, co nenašli v sobě, to dětem dělají těžké. Takovým rodičům se pak může snadno stát, že se děti úplně odstřihnou, protože jim vadí, jak má na nich rodič tendenci lpět a nebo naopak dítě přebírá odpovědnost za štěstí rodiče, a dělá mu to rotyku v jeho životě.

Dělám takovou vztahovou vrbu dvěma lidem, kamarádovi 59 let a kamarádce na kolo 49 let (je to krasavice a já jsem ve věku jejího otce). Jejich problémy jsou jak přes kopírák. Poslal jem jim jedn odstavec vašeho velmi zajímavého textu:

Nešťastní lidé často věří, že chtějí dávat svoji lásku, ale ve skutečnosti touží po tom, aby někdo zaplnil prázdnotu v nich. Člověk, který se cítí prázdný, nemá co dát. To, co vydává za lásku, bývají manipulace (mohou být vědomé ale i zcela nevědomé), kterými chce od protějšku něco získat, nejčastěji pocit, že je milovaný. To ale není láska, to není touha ze sebe dávat, to je potřeba něco dostávat, a proto se pak nemůže divit, že skutečná láska nepřichází.

Zdroj: https://blog.idnes.cz/votockova/kdyz-hledame-stest...

To nemáte úplně lehkou pozici. Děkuji za uznání. Lidé toto většinou nechtějí slyšet, tak nevím, jak pochodíte. 😉 V každém případě za pokus to stojí.

Ivo, budu na to myslet, až dospěji do bodu, kdy si budu hledat novou partnerku. Zatím je mi lépe samotnému. Tedy jen s dětmi.

Stačí, když už teď budete dělat vše pro to, abyste byl spokojený, Davide. 😉

Díky za osvěžující čtení!

Já moc děkuji za přečtení a komentář a krásnou neděli přeji. 🙂