Když hledáme štěstí v těch druhých

Lidé si často myslí, že k tomu, aby byli šťastní, potřebují získat něco zvenku. Ženy třeba věří, že potřebují partnera k tomu, aby byly šťastné. Muži zase mívají obavy, že jejich život bez ženy nebude plnohodnotný.

Je to ale velká mýlka, když hledáme štěstí jinde než uvnitř nás. Štěstí je totiž životní styl, je to úhel pohledu.

Speciálně toužíme-li po fungujícím partnerství, měli bychom tím spíš najít to štěstí sami v sobě dříve než vstoupíme do vztahu s někým jiným, protože jedině tak budeme vyzařovat dobrou energii a budeme přitažliví pro kvalitního partnera. V opačném případě si nejspíš přitáhneme partnera, který nám bude nemilosrdně nastavovat zrcadlo, a pokud se na něj nebudeme umět dívat pohledem šťastného člověka, tak to bude určitě drhnout.

Partnery si do života přitahujeme svojí energií

Vše v životě si k sobě totiž přitahujeme svojí energií. Tedy i životního partnera.

Jsme-li v sobě ztracení nebo živíme-li v sobě například myšlenku, že dokud nebudeme mít partnera/partnerku, tak nebudeme šťastní, buď se nikdo neobjeví, a nebo si zaručeně přitáhneme nějakého životního učitele, který nás řádně proškolí. Stejně tak máme-li partnera/partnerku, na kterém/na které vidíme převážně chyby, tak si můžeme být jistí, že s dalším partnerem/partnerkou to nebude lepší.

Je to tím, že vysíláme energii, jakou vysíláme. Nespokojenost. Své myšlenky soustředíme na to, že nemáme partnera nebo že jsme nespokojení s partnerem, a tak si do života stále dokola přitahujeme to, co vlastně nechceme. Do čeho posíláme energii, to sílí. Soustředíme-li se na nespokojenost, sílí nespokojenost. Naše nevyladěnost se propisuje do naší energie, i když navenek pro svět hrajeme divadlo. Řídí nás totiž podvědomí, a to nelze obelhat.

Úskalí, která na nás číhají, hledáme-li své štěstí v partnerovi, namísto abychom ho našli nejdřív v sobě

Věříme-li, že potřebujeme protějšek k tomu, abychom byli šťastní, máme pak tendenci k pěstování závislosti na něm/na ní, což není úplně zdravý základ vztahu, neboť tam bývají buď z jedné strany nebo z obou stran tendence k manipulacím, a těžko na něm tedy postavíme své štěstí. Závislost na čemkoliv je vždy cesta opačným směrem, na které obvykle ztrácíme sami sebe, takže přinejmenším si na té své cestě ke spokojenosti dost zajdeme, neztratíme-li se rovnou na věky věků.

Další zrada, hledáme-li štěstí jinde než uvnitř sebe samých, spočívá v tom, že vnější svět nemůžeme ovlivnit, a když ten vnější svět tedy přestane fungovat podle našich představ, což se dříve nebo později určitě stane, to je jistota, tak naše iluze o štěstí splaskne jako mýdlová bublina. Stane se to proto, že to nebylo skutečné štěstí ale jen naše iluze, kterou jsme si o štěstí vytvořili.

Když tedy své štěstí založíme na tom, že máme partnera, pak se naše iluze vytratí, jakmile se partner začne diametrálně odchylovat od našich představ o ideálu a nebo když vztah skončí. Náš „šťastný“ život se zbortí jako domeček z karet. Nevíme kudy kam. Jak teď budeme žít? Tam, kde dřív bydlela naše iluze o štěstí, se nastěhuje prázdnota. My ale nechceme cítit prázdnotu, a tak zoufale začneme hledat nového partnera, jenže …..

….. jsme-li nešťastní, protože se cítíme prázdní, tak od vztahu očekáváme naplnění, něco tedy od toho vztahu už od začátku chceme. To je ale pravý opak lásky. Pravá láska nechce dostávat, pravá láska chce primárně dávat. Člověk totiž, když je opravdu šťastný, tak si přirozeně přeje, aby byli šťastní i lidé kolem něj, a proto se chce o své štěstí podělit.

Nešťastní lidé často věří, že chtějí dávat svoji lásku, ale ve skutečnosti touží po tom, aby někdo zaplnil prázdnotu v nich. Člověk, který se cítí prázdný, nemá co dát. To, co vydává za lásku, bývají manipulace (mohou být vědomé ale i zcela nevědomé), kterými chce od protějšku něco získat, nejčastěji pocit, že je milovaný. To ale není láska, to není touha ze sebe dávat, to je potřeba něco dostávat, a proto se pak nemůže divit, že skutečná láska nepřichází.

Přitahuje si totiž do života protějšky odpovídající přesně tomu, co vyzařuje. A protože něco chce, tak nejen že sám manipuluje, aby dosáhl svého, ale stejně tak i on sám často bývá náchylný k manipulacím, a na to jeho vyzařování se mohou chytit různí manipulátoři, kteří vycítí, že tady mají šanci zapůsobit a něco pro sebe získat, když zabrnkají na tu správnou strunu.

Další komplikace přicházejí, pokud člověk sám sebe nepřijímá. Pokud člověk sám sebe nepřijímá, tak to ve vztahu opět sklouzává k tomu, že se různými způsoby dožaduje od partnera ujišťování a dokazování, že si zaslouží být uznáván, a že stojí za to být milován, a zase je to o tom, něco od tebe chci. Přesvědčuj mě, jak jsem úžasná/ý. Dokazuj mi, že mě miluješ. Zpočátku se to může zdát roztomilé, ale dříve nebo později to začne otravovat. Přinejmenším je to nepřitažlivé.

Proto je lepší nejdřív nastavit na štěstí sebe a pak si najít partnera. Růst sice můžeme i s partnerem, ale mnohem snáz se v tom ztratíme, protože náš fokus je rozptýlen do několika směrů.

Rozdíl mezi šťastnými lidmi a těmi ostatními

Rozdíl mezi šťastnými lidmi a lidmi, kteří si pouze dělají iluze o tom, že jsou šťastní, je v tom, že šťastný člověk nepřestane být šťastný kvůli rozchodu. Šťastní lidé si uvědomují, že za své štěstí je odpovědný každý sám. Neočekávají tedy od druhých, že je udělají šťastnými a zároveň sami sebe neobětují, proto jejich štěstí se vztahem neskončí.

Není to tak, že se rozchod šťastného člověka vůbec nedotkne. To je také mýlka, že šťastní lidé jsou jen veselí. Nejsou. Šťastní lidé prožívají všechny emoce, ale jsou za všechny své prožitky vděční, neboť už pochopili, že nic v životě se neděje náhodou, že vše, co se v jejich životech stalo, tak mělo být, a všechno a všichni je přišli obohatit, i když to tak na první pohled třeba nevypadalo/nevypadá.

Prožívají tedy i těžké emoce, ale zpracovávají si je v sobě, čímž si v sobě pěstují vděčnost a pokoru. Rozcházejí se v dobrém, nechovají k bývalému protějšku žádnou zášť, nemají pocit žádného dluhu, účty vnímají jako čisté, a tím se mění energie, kterou vyzařují. Z rozchodu tedy vytěžili. Odcházejí bohatší o spoustu prožitků a vyrovnanější, protože ty prožitky mají v sobě zpracované.

Oproti tomu člověk, který rozchod uzavře s tím, že ten druhý zklamal, že on vše zavinil nebo propadne do sebelítosti apod., jako by ten rozchod prožil „zbytečně“. Uvnitř v něm zůstanou nezpracované pocity zklamání, zloby, bolesti, ……., které se mu budou dál propisovat do života. Bude vyzařovat energii, kterou si bude stále do života přitahovat události a lidi, jež mu tam budou znovu přicházet jako nové příležitosti k tomu, aby pochopil, že dokud se bude zlobit na svět, dokud jej bude soudit a připisovat mu svoji nespokojenost, spokojený a šťastný se cítit nebude.

Co se zkusit nastavit na spokojenost dřív než se vrhneme do dalšího vztahu?

V životě to funguje tak, že každou hodnotu musíme nejdříve vypěstovat sami v sobě, abychom si ji pak k sobě přitahovali zvenku. Toužíme-li, aby nás někdo skutečně miloval, pak nejdříve musíme mít rádi sami sebe. Toužíme-li s někým štěstí sdílet, pak musíme být nejdřív sami šťastní.

Člověk, touží-li po kvalitním partnerském vztahu, by měl chtít nejdřív toho nejlepšího partnera pro sebe udělat sám ze sebe. Měl by si k sobě vypěstovat láskyplný vztah a měl by se naučit být šťastný sám ze své podstaty. Chce to, vzpomenout si na to své téma nebo ho najít a v něm se seberealizovat. Je dobré to udělat dřív než se vrhneme do nového vztahu, protože když sami sebe nestihneme předtím najít, pravděpodobně se v tom zase ztratíme.

Z výše uvedeného vyplývá, že dokud budeme očekávat, že nás šťastnými udělá něco nebo někdo zvenku, bude náš život stále vypadat tak, jak vypadá. Budeme stále na něco čekat, někam se hnát, na někoho tlačit nebo budeme naopak někam tlačeni, sem tam nám svitne nějaká planá naděje, která začas zase zhasne, ale ve skutečnosti se nic nezmění, protože my zůstáváme stejní, vyzařujeme stále tu stejnou energii, kterou si do života přitahujeme typově stejné lidi a stejné situace, které jinak vypadají, ale jejich pointa je stejná.

A dost možná budeme čím dál nespokojenější a nešťastnější, ale můžeme si za to jen my sami, protože chceme od světa (např. od partnera/partnerky) dostat něco, co si v sobě máme vypěstovat sami.

A tak si budeme dále přitahovat také stále podobný typ protějšků, od kterých nebudeme dostávat to, co jsme si představovali, a pak budeme do světa šířit toxickou myšlenku, že všichni muži jsou stejní, a že všechny ženy jsou stejné, ale to není pravda, stále stejní jsme my.

Život ve dvou může být fajn, ale to člověk v podstatě dostává za odměnu za to, že zúročil své životní prožitky a dovolil sám sobě vyrůst v kvalitního člověka, spokojeného a šťastného, milujícího, pokorného a vděčného.

Než ale dojdeme do této fáze, tak partnerství je v podstatě jednou z platforem, díky které můžeme růst. My partneři jsme si tam vzájemně učiteli a společně zrajeme a vyvíjíme se, je-li ve vztahu ten potenciál, a nebo když tam žádný prostor pro vývoj není, tak potom ……. To už je ale na každém z nás, jak chce se svým životem naložit.

A proto než vstoupíme do dalšího partnerství, měli bychom si být dobře vědomi toho, že nás nejspíš čeká škola života, ve které ti druzí jsou učitelé a my jsme žáky. Jedině s takovým přístupem to má totiž smysl. Jedině tak můžeme vyrůst buď sami za sebe a nebo společně.

A když se nám to podaří společně, tak to jsou potom ty babičky a dědečkové, které občas potkáváme, kteří na sebe stále hledí s takovou láskou, že to nám ostatním vhání slzy dojetí do očí, protože to s lidmi dělá skutečná láska.