Jsme štvanci hnaní bičem vlastní mysli

Jak můžeme být šťastní, když věříme tomu, že sebelásku si zasloužíme teprve až v životě něco dokážeme? Jak můžeme být spokojení, když přes svá hodnocení nejsme schopní uvidět dokonalost života tady a teď?

Žijeme v zajetí své vlastní mysli. Zmítáme se v chaosu svých vlastních myšlenek v domnění, že nám nezbývá než ustát život, který se odehrává vně nás. Jaký omyl! Ženeme se za vidinou spokojeného života netušíc, že vše, co ke spokojenému životu potřebujeme, už máme, narodili jsme se s tím. Není třeba se za ničím hnát. Je to jen o tom najít poklad, který máme každý ukrytý sám v sobě.

Vše hodnotíme, přibarvujeme a přebarvujeme. V hlavě od rána do večera splétáme miliony příběhů o lidech, věcech, situacích a říkáme tomu realita. Realita ale není černá ani bílá. Černě, bíle nebo růžově, chcete-li, ji pouze vidíme podle toho, jak jsme kdo nastavení. Tragédi více používají barvu černou, sluníčkáři, ti zase růžovou. Realita ale není černá ani růžová. Realita je jen jedna, a bez brýlí, které si každý den nasazujeme pod vlivem toho, jak jsme kdo nastavení, bychom ji viděli všichni stejně.

Před pár dny jsme s dcerou shlédly kouzelný film Pollyanna o dívence, kterou otec naučil hrát hru na radost. Ta spočívala v tom naučit se hledat radost ve všem, co ji potkalo. Ve filmu je krásně vidět, jak nás naše nastavení a prožitky ovlivňují v tom, jak se pak díváme na život. Nevědomky si vytváříme realitu, která je výplodem naší hlavy, ale není v souladu s našimi talenty a touhami. Jak potom můžeme být spokojení a šťastní? Rádi to pak svádíme na nepřízeň osudu, a přitom jen žijeme realitu, kterou jsme si sami vytvořili. Není na koho se zlobit. Celé je to na nás!

Příběh o jedenáctileté dívce Pollyanně je velmi milý až dojemný. Pollyanna je velmi citlivá a ve své křehkosti zároveň velmi silná. Přijímá lidi i situace takové, jaké jsou. Nehodnotí je, ani nesoudí. Radostí ze života dokáže nakazit i zatvrzelé bručouny a pesimisty. Mění jejich pohled na život, a oni si pak začínají tvořit novou realitu postavenou na vděčnosti za svůj těžký prožitek, který stál u zrodu jejich nového života. A tak to je. Těžké prožitky nás učí, posouvají nás dál, ale jen když je s vděčností dokážeme přijmout jako něco, co do našeho života přišlo, abychom si něco důležitého uvědomili, abychom něco ve svém životě změnili.

Není třeba se za ničím hnát. Život jede sám, nemusíme ho nikam strkat ani lámat. Stačí ho jen žít den za dnem tak, jak přichází. Vše, co ke spokojenému životu potřebujeme, už máme, narodili jsme se s tím. Naším úkolem, který před námi stojí, je jen ztišit se, naslouchat sami sobě a začít si vědomě vytvářet svou realitu v souladu s tím, kdo skutečně jsme, na co máme talent a po čem toužíme.