Cesta do pekla a zpět: Salzkammergut Trophy 2024

Na sedmi MTB a dvou gravel trasách Salzkammergut Trophy 2024 se letos představilo více než 3 500 účastníků z 39 zemí! Ve 21:21 h za bouřlivého potlesku dorazil do cíle poslední účastník z trasy 209,7 km s převýšením 7 047 v. m.

Kdo jezdíte na horském kole nebo na gravelu a občas se hecnete a dáte i nějaký ten závod, tak tuto akci určitě doporučuji. V podstatě je to třídenní párty, na které si připadáte, jako byste jeli závod Tour de France.

Městečko Bad Goisern celé tři dny žije cyklistikou. Všude jsou cyklisti a nebo lidé fandící cyklistům. Není slyšet nic jiného než cvrčení kol, brzdy, muziku ze všech stran a povzbuzování všemi možnými i nemožnými prostředky.

První překvapení jsem zažila hned ráno ještě v polospánku. Závodníci na nejdelší trasu 209,7 km s převýšením více než 7 000 v. m. vyráželi už v pět ráno. Pršelo a kvůli zamračené obloze byla ještě docela tma. Jejich trasa vedla přes náš kemp.

Vzbudilo mě kvílení brzd, takový ten protivný zvuk, co vydávají brzy, když je mokro a nebo když už brzdové destičky mají dost. Co mě ale překvapilo, bylo povzbuzování lidí. Jako že někdo vstane takhle brzy, aby už v pět ráno byl na trati a fandil, tak to je úplně mimo moji soví realitu. To mě po ránu dostalo. Za mě respekt a opravdu mě ten přístup lidí tam k té akci bavil.

Jako úplně ráda jsem nebyla, že už tak brzy nespím. Já jsem sváteční závodnice a o to větší nervozitou před závodem trpím. No, tentokrát jsem trpěla ještě více, protože tohle nebyly žádné české kopečky, žádný český terén, tohle byly Alpy. Jako alpské kopce ze sedla kola znám, nebylo to mé poprvé, ale závodit tam? To jsem se zase nechala do něčeho uvrtat.

Den před závodem jsme se navíc ve městě potkali s Čechy, kteří už tento závod jeli potřinácté a barvitě mi vylíčili, co mě na trase čeká. Po pravdě chtělo se mi brečet.

Vyjmenovali úplně všechno, co mi na tom kole nedělá úplně dobře a z čeho mám fakt velký respekt. Mazec terén z prudkého kopce, úzké strmé schody, terén s ostrými kameny, kde jsou časté defekty, úzký tunel a od něj strmý sráz dolů, prudká stoupání, kde když člověk sleze z kola, už nemá šanci na něj zpět nastoupit.

Nee, že by to nebylo logické, že tohle tam bude, když jsou to Alpy, ale člověk si to tak nějak sám pro sebe nepřipouští a pořád se uklidňuje, že ono to nebude tak hrozné. Když vám ale někdo řekne, že tohle tam prostě je, tak veškeré naděje, že ono to nebude tak zlé, jsou najednou tytam. A jste v háji jako Baťa s dřevákama. ;-)

Marťas jel druhou nejdelší trasu s převýšením 3 758 v. m., takže startoval dřív než já, a potom jsem tam zůstala sama se sebou. Ony se ale naštěstí ty sebezáchovné funkce vždy dříve nebo později spustí, takže před startem, ač jsem byla nervózní, už jsem byla v módu, „děj se vůle boží“.

Jaké je „závodit“ na kole jsem okusila až teď na stará kolena. Slovo závodit jsem dala do uvozovek, protože moje závodění se dá nazvat jako závodění v mé realitě. Tam závodím sama se sebou, tam zdolávám své výzvy a překonávám samu sebe a to je v podstatě pro mě závodění nejcennější.

Potom tam ale byly další reality skutečných závodníků a v poměru k jejich závodění moje závodění je takových roztomilým a ne příliš zdařilým pokusem o jízdu na kole. A to se nepodceňuji. Vlastně jsem na sebe pyšná, že se svými obřími strachy jsem schopná do něčeho takového vůbec jít.

Ono tam těch hobíků jako já zase až tak moc nebylo. Účastní se opravdoví závoďáci, potom je tam hodně lidí, co jezdí ve sportovních klubech, a pak je tam pár takových bláznů jako jsem já. Když se mě Martin po závodě ptal, jaké to bylo, moje spontánní odpověď zněla: „Bylo to super, ale bývalo by to bylo ještě lepší, kdybych uměla na kole.“ :-D

Fyzička u mě není problém, i když pokud si zvolíte jízdu na hranici svých možností, tak pak je to boj, ať máte fyzičku nebo ne. Technika jízdy v terénu je pro mě ale oříšek, a že tady ty sjezdy byly k....a dlouhý a k...a těžký a vostrý.

A vrcholem všeho bylo, když najednou na cestě přede mnou zátarasy, cesta byla ukončena, zleva byl dům i zprava byl dům, a na domě vlevo byla šipka dovnitř do jeho útrob. Vůbec než mi došlo, že se po mně chce, abych skrz ten dům projela (byl to mlýn) po schodech dolů, když navíc nedohlédnu, kam ty schody vedou a kde a jak končí. To jako fakt?! A když mi to konečně došlo, co se tam děje, tak pak z mé hlavy přišlo velmi hlasité a zřetelné „ne“.

Jako pobavil mě můj obranný mechanismus, kdy jsem automaticky opřela kolo o dům a vytáhla si proteinovou tyčinku a začala svačit. Potřebovala jsem čas. Moje hlava kategoricky odmítala, že bych tam tudy měla jet. Skrz dům po schodech, když nevidím, kam to vede?!! Pro mě to tam v tu chvíli končilo. :-D Nicméně do cíle zbývalo nějakých asi 5 km, tak jsem nakonec prostě čapla kolo a ty schody jsem potupně sešla. Co už. Přece kvůli schodům nevzdám celý závod, že?

Asi 3 km před cílem jsem si ještě stihla lehnout. :-D To když se před námi najednou spupně postavil takový krátký prudký svah samý kámen a kořen a já se rozhodla, že ho zdolám. Skoro se mi to povedlo, ale těsně před vrcholem se mi kolo smeklo po kořeni, nestihla jsem vycvaknout boty z pedálů a už jsem ležela. Vůbec nechápu, jak jsem se dokázala tak rychle vyprostit z pedálů a vyskočit ze země. Než ke mně přiběhl muž, co jel pár metrů přede mnou, který zřejmě slyšel ránu a rozběhl se mě zachraňovat, už jsem byla zpět na nohou a s díky jsem mu oznamovala, že I’m O. K. and ready to go. Do cílové rovinky jsem ho pak ještě hecovala, ať do toho šlápneme. Byl rychlejší. ;-)

A proč se do těch závodů vůbec pouštím, když je za tím pro mě vlastně i dost stresu? No, já jsem na tom svém prvním závodě před dvěma lety zjistila, že v závodě mi hlava funguje úplně jinak než za běžných podmínek. Zvládnu věci, do kterých se normálně nepouštím. Při běžné výjížďce se mi zpravidla nechce vyválet se v blátě nebo rozbít se na šutrech či kořenech. V závodě se ale hecnu a pak zjistím, že jsem schopná jet mnohem náročnější terén než si myslím, a to mě na tom právě baví ty výzvy a poznávání sebe samé a posouvání svých hranic. ;-)

Spěciálně tento závod doporučuji. Je to velký zážitek po všech stránkách. :-)

Já jsem si sama pro sebe dala závazek, že příští rok, až tam pojedu, už budu umět na kole o dost lépe. Teď se učím s fourcrossařkou, tak mi držte pěsti, ať se někde nezrakvím. ;-)

Srdečně zdravím a zase někdy.

JednoDuše jsem