V různých článcích, diskuzích, zpravodajských pořadech a debatách, se v souvislosti s ukrajinskými událostmi, u některých diskutujících setkáváme s pojmy kyjevská fašistická chunta, fašismus, a podobně. Všechny moderátory veřejnoprávních médií takové označení rozhořčuje a většina se hostů ptá, kde že je ten fašismus, u koho jej viděli, jak jej definují, chtějí důkaz. Paradoxním je, že právě veřejnoprávní zpravodajci si sami mohou, díky svým informačním zdrojům, opatřit důkazů kolik chtějí, ale nedělají to. Namísto toho vypadají překvapeně.
Na toto téma již bylo napsáno několik blogů, s jejichž výklady fašismu se nemohu ztotožnit z důvodu neodbornosti a nekorektnosti. Jejich autoři si někde přečetli definici fašismu, zjistili, že jedním z jeho znaků je militarismus a hned jim vyjde Putin, protože má armádu. To, že USA vydávají na zbrojení desetkrát více než Rusko, zřejmě nevědí. Dalším příkladem neuvážených vývodů těchto „rusofóbních autorů“ je vůdcovství, za jehož jasný důkaz pokládají akční PR videa ruského prezidenta s nalezenými amforami, s puškou na lovu a podobně. Toto není důkaz vůdcovství, jde o reklamu. Obama na golfu, s dětmi, ve fitness plní stejnou roli.
Učebnice politologie uvádějí, že typickými rysy fašistických ideologií jsou zejména rovnostářský kolektivismus, autoritativní a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky. V tomto blogu jen přináším informace, porovnám zmíněné rysy s tím, co se děje na Ukrajině a vznáším otázky. Nic a nikoho neodsuzuji, nedělám závěry.
Rovnostářství a kolektivismus jsou prvními z uváděných typických rysů fašismu. Není snad motivem všech kmenových „majdanovců“ a jejich ukrajinských příznivců, aby se všichni měli lépe, nedávají snad dostatečně hlasitě najevo, jak moc jsou součástí národního celku? Neoznačují se symboly a vlajkami? Nepodřizují se v takové atmosféře zájmy jednotlivých ukrajinských občanů zájmům celku? Lze mít na Ukrajině beztrestně odlišný názor, než hlásají povolená ukrajinská média?
Dalším rysem je autoritativní a vůdcovský princip. Toto znamená, že autoritativní vůdce řekne co je správné, vy o tom vůbec nebudete přemýšlet, budete to hlasitě opakovat a dělat, budete jej slepě poslouchat a následovat jeho vůli. Kdo to neudělá, bude potrestán. "Kdo neskáče s námi je Moskal", povinnost bezmyšlenkovitě v davu provolávat "Sláva Ukrajině", uctívat kult Bandery, nenávidět Rusy, provolávat „Moskaly na nože“, a podobně, jsou typickými projevy ukrajinského autoritářství a vůdcovství.
O vypjatém ukrajinském nacionalismu a militarismu existují mraky důkazů v podobě ozbrojených oddílů fotbalových chuligánů z Pravého sektoru, vyzbrojených nejprve dřevěnými palicemi a postupně přetvořených do vojensky vyzbrojené Národní gardy, která nyní tvoří základ ukrajinské armády. Tymošenko, Ljaško, Jaroš, Kličko a další volali po ruské krvi, veřejně podněcují a propagují vyzbrojování, násilí a vraždění, Tymošenko žádá USA o zbraně, aby mohla pobít Rusy.
Takto ideově povzbuzené a motivované oddíly, podobně jako kdysi oddíly nacistického Německa, pak ukrajinští vůdci posílají na trestné výpravy proti ozbrojeným i neozbrojeným civilistům. Tito militanti pak nelidsky bijí, mučí a vraždí ty, kteří se jim zrovna nelíbí, a ve svém fanatickém nacionálním cítění se předhánějí, kdo brutálnějším a dle jejich vnímání hrdinštějším činem, více „poslouží“ Ukrajině. Jejich vůdci je, s tichou podporou EU a USA za tyto zločiny proti lidskosti chválí. Na Ukrajině lze pozorovat stupňovaný nacionalismus a militarismus.
Kult modernity, síly a mládí rovněž patří mezi nepřehlédnutelné rysy ukrajinského fašismu. Mladí, silní a vycvičení bojovníci se nechají organizovat do militantních jednotek a klidně i s podporou mladých dívek slepě plní příkazy svých autoritářských vůdců, motivováni vidinou lepšího a spravedlivého života pro všechny. Touží po modernitě, ale jsou v ní rozpouštěni dříve, než k nim přijde, protože oni nejednají za sebe. Oni jen vykonávají přímé i nevyřčené příkazy svých ideových vůdců formou brutálního násilí, výtržností, upalování, mučení a vraždění všeho, o čem si myslí, že jim brání v jejich štěstí kolektivního materiálního dostatku.
Ukrajinský korporativismus s jeho rozbujelými kšefty mezi státem a privilegovanou částí společnosti, včetně korporací, snad není potřeba příliš komentovat. Nejmarkantnějším projevem korporativismu je totalitní prolínání velkého businessu přímo do moci výkonné, formou zvolení „rychlomiliardářů“ do vysokých státních funkcí. Takovíto lidé již nemusejí při prosazování svých obchodních zájmů lobovat a uplácet, neboť jsou přímo u zdroje moci a stávají se tak totalitními vůdci, schopnými ovlivnit životy kohokoliv.
Člověk nemusí být politologický génius, aby si z veřejně dostupných informací dovodil, že pro Ukrajinu dnešních dnů jsou projevy fašismu tak moc zřetelné, že jen slepý a hlupák to nevidí. Pod záminkami „ochrany veřejného pořádku“ a „osobních svobod“ dochází k rozšiřování moci státu a oslavování „národní velikosti“ Ukrajiny formou urychleného přijímání zákonů násilím vyčištěným parlamentem.
Ideologie, propaganda, politický styl a činy ukrajinské, nikým nevolené chunty, nastolují znovuzrození upadajícího národa. Ukrajinští vládnoucí „politici“, se svými hlasitými výkřiky o národním potupení, oběti, sjednocení a síle, spolu s organizováním militantních nacionalistů a jejich vazbou na ukrajinské elity, opouštějí základní demokratické hodnoty a bez etických i zákonných omezení usilují o vnitřní očistu a vnější expanzi.
Fašisté cítí, že je krize jinými způsoby neřešitelná. Fašisté se cítí být v roli oběti, čímž si ospravedlňují jakýkoliv postup proti nepřátelům. Fašisté mají pocit, že je ohrožují cizáci, že se musí sjednocovat i za cenu násilí, a že musejí mít svého národního vůdce s historickou vazbou na jejich „úděl“. Fašisté si myslí, že je správné používat násilí ve prospěch skupiny, že mají právo vládnout ostatním bez omezení na základě jejich zdatnosti a síly.
Je na Ukrajině fašismus nebo není?
