Vejce. Paroubek. Hodit. Netrefit. Hodit. Trefit. Spokojenost. Jídlo. Nepřítel. Vyhodit. Neúcta.
Stádo.
Je krátce před půl třetí odpoledne. V Praze na Andělu před tramvajvou stanicí je rozbitý tábor ČSSD.Možná nějací příznivci ČSSD, ale drtivá převaha mladých lidí s myšlenkami na vajíčko. Z reproduktorů se linou předvolební spoty. ČSSD dokazuje, že nic než Antikampaň posledních několit let neumí.
O půl třetí vystupuje moderátor, jeho úvodní slova přehluší pískot stovek přihlížejících. V zákulisí přešlapuje několik mladých lidí v oranžovém tričku s terčem na zádech a textem "Jsem sociální demokrat a nestydím se za to". Napadá mne, co všechno lidé neudělají pro peníze. Pískot davu se rozléhá do daleka.
Bohužel musím do školy na hodinu a půl, o hlavní šou přijdu. Když opouštím dav a vidím jeho složení, napadá mne, že to dnes bude ještě "vostrý".
Nerad beru věci jen z jednoho úhlu pohledu, čemuž napovídá i titulek článku.
Klady ČSSD
Na panu Paroubkovi a ČSSD si vážím několika věcí. Předně obdivuji pana Paroubka, jak dokáže přesvědčivě a úderně mluvit. To jen tak někdo neumí. Kam se hrabe pan Topolánek, nebo Václav Klaus. Prostě mu to jde. Tohle není žádná ironie, ale je to vážně myšleno. Stejně tak na bývalém předsedovi ČSSD, panu Zemanovi, stojí za povšimnutí schopnost mluvit spatra na nějaké téma souvisle a dlouhou dobu.
Druhá věc, která je obdivuhodná, je energie představenstva ČSSD absolvovat tolik schůzek s občany po celé republice po dobu jednoho měsíce. Jistě, všichni nejsou všude, ale je to nepochybně dost namáhavé nejen fyzicky, ale také psychicky. Samozřejmě tato snaha není z lásky k lidem, ale z vidiny křesel v Evropském parlamentu a zároveň je to kampaň pro normální volby, které se blíží. Ale i tak je třeba ocenit přístup k voličům. ODS nic takového nedělá, alespoň ne v takové míře.
Zpět o necelé dvě hodiny po návratu z Albertova na Anděl.
Relativní klid, lidí je kolem stánků ČSSD už jen kolem stovky a diskutují. Procházím kolem a zrak mi padne na pódium. Omeleta. Trochu nevěřícně sleduji nažloutlé pódium a pomalu si dávám dohromady, co se asi stalo. To, co se stát vůbec nemělo.
Aniž by představitelé druhé nejsilnější strany v republice měli možnost něco říct, zasypaly je po jejich výstupu na pódium vajíčka. "Všechno špatně", chce se říct.
Skupina na Facebooku jasně vyzývala ke klidu ohledně házení čehokoliv. Záměr tvůrce nebyl udělat z předsedy ČSSD materiál vhodný pro smažení. Záměr byl vyjádřit kultivovanou formu nesouhlas s chováním ČSSD a jejího předsedy, Jiřího Paroubka. Ne se chovat jako stádo.
Tupé stádo
Bohužel drtivá většina lidí podlehla davovému šílenství. Tady nešlo o politiku. O nesouhlas s chováním pana Paroubka, ať je jak chce nevhodné. Tady šlo o to, že středoškoláci to vzali stylem "tref si svého Paroubka". Kdo nehodil vejce, bude zítra ve třídě looser. Kdo někoho trefil, bude king, ten kdo se trefil (na pátý pokus) do Paroubka, bude megaking a obdiv spolužaček zaručen.
Z jednoho vrženého vejce, které mělo smysl, před dvěma týdny se stala hurá akce, která měla obrovský potenciál (zaujmula desítky tisíc lidí), ale dehonestovaly jí puberťáci, kteří v rámci zábavy měli touhu si hodit vejcem na někoho, kdo toho v životě dokázal tolik, co drtivá většina z nich nezvládne.
Pískot na předsedu. Ano. Transparenty se vzkazy, určitě. Hlasité projevy nesouhlasu, ano. To vše ale za podmínky toho, že se dá prostor protistraně k obraně. Středeční dav na Andělu nebylo nic než stádo, které nejdřív hlasitě zabučelo a pak se rozběhlo zničit vše okolo.
Neúcta k jídlu
Dav naházel stovky vajec. Naprosto zbytečně. To, že nemají Jiřího Paroubka v lásce lze vyjádřit jinak než mrháním jídlem. Mnoho lidí by vyhozená vejce v ceně 3 korun ocenilo. Jistě, je to pár korun. Ale jde o princip. Stádo mladých volů ukázalo, že úcta k něčemu je pro ně vedlejší. Dále nechám mluvit pana Miloslava Nevrlého a jeho Karpatské hry. Dále asi není třeba nic dodávat.
... Konečně většina lidí touží po jídle, osvědčují v něm jen malou skromnost. Musí-li se již uskromnit, pak to není veselá skromnost. Jsou mlsní a líní. Plné láhve do hor donesou, ale prázdné zpět již ne. Pohodí je v lese jako opice banán. Jídlu je věnovaná samostatná hra, proto jen krátce – mlsnost je odporná, neúcta k jídlu odpornější. Starý chléb je nutno dojídat. Nejde o několik haléřů, ale o zásadu, o úctu k tomu, co nás udržuje živé pod sluncem.
Většina bratří ve světě má takový nedostatek, že mnozí hynou hlady. Viděl jsem v jednom časopise barevný celostránkový snímek (škoda papíru, barev i práce pro něj): unylý mladík na něm zamačkával nedokouřenou cigaretu o vejce v slanině. Nedopalek vězel v talíři nádherné slaniny, v barevném vejci. Byla to bezpochyby mladíkova večeře, zaplatil ji svými penězi, mohl s ní naložit, jak chtěl, prostě ji jen nenechal projít útrobami, ale přesto se mi při pohledu na snímek udělalo téměř nevolno. Nedovedu vysvětlit proč, ale bylo to odporné. Téměř nic na světě mně nevadí, ale tak hluboká neúcta ano. Kdybych měl královskou moc, zavřel bych unylého mladíka na tři roky do káznice o vodě a chlebu. Nevím proč, ale neslevil bych mu ani den. ..."
Autor nevolí žádnou z parlamentních stran, protože ještě neztratil naději na změnu ... a víru v zázrak.
