Jak Piráti (nejen) mladou generaci zradili

O straně, která letos dostane občanku, a která se z mého pohledu stala rebelujícím teenagerem, přičemž zapomněla na mnohé z toho, s čím vstupovala do života, a co bylo nadějí na potřebné změny v českém politickém prostředí.

Tento článek se mi trochu (hodně) protáhl, proto pokud nemáte zájem o historii událostí, můžete začít na kapitole s názvem „Ztracené kotvy“.

Zvláštní zjevení

Mladý člověk s pozitivním vztahem k technologiím, svobodomyslným pohledem na svět a s typicky průměrným až nižším socioekonomickým zázemím. Pokud nebydlel ve velkém městě, obvykle si hned v 18 letech udělal řidičský průkaz, na který mu, pokud to bylo v jejich moci, přispěli rodiče. Na auto už si musel ve většině případů minimálně sám přispět z brigád. K tomu je potřeba započítat povinné ručení, které je pro začínající řidiče mnohonásobně dražší. Pokud vše zvládl poplatit, mohl vzít svou felicii a začít s kamarády brázdit české luhy a háje, či přesněji řečeno rodinné chaty a festivaly. Tak to byli oni, většinou nevoliči, ale pro před rokem vzniklou politickou stranu cílová skupina, která jí měla pomoci rozčeřit zatuchlé politické vody plné prolhaných kravaťáků. Psal se rok 2010, a tou stranou byla Česká pirátská strana, tehdy ještě pod zkratkou ČPS.

Piráti byli politické zjevení. Neformální oblečení, dredy, netradiční témata. První politický program byl poměrně úsporný, obsahoval následující 4 body:

1. Občanská práva a svobody
   Musíme omezit přílišné sledování občanů. Stát přikazuje sledovat a uchovávat údaje o všech komunikačních spojeních i o pohybu všech mobilních telefonů. S občany se tak zachází jako s podezřelými, zpracování dat nevinných lidí navíc zbytečně vytěžuje policii. Demokracie nemůže fungovat bez úcty k lidem, jejich právům a soukromí, a to jak na Internetu, tak na ulici. Internet je naše moře a cenzuře Internetu zabráníme.

Z pirátského webu:

1. Otevřený stát
   Nehospodárné a neprůhledné nakládání s veřejnými financemi včetně korupce způsobuje ztrátu 20–25 % objemu veřejných rozpočtů (tedy stovky miliard Kč). Nechceme léčit pouhé symptomy korupce, ale její příčiny. Lékem je veřejná kontrola financí, se kterými úřady hospodaří. Proto nabízíme sadu prostředků, které prostor pro nehospodárnost a korupci sníží na minimum. Zároveň se snažíme o vstřícnější přístup státu k občanovi a zvýšení efektivity úřadů státní správy za pomoci jejich efektivního digitálního propojení.
2. Kontrola občanů nad politiky
   Politici opakovaně dokazují, že musí být kontrolováni. Odmítáme, aby nás při hospodářském růstu dále zadlužovali. Chceme zabránit zneužití politické moci tím, že ji rozdělíme mezi více volených institucí, které se budou navzájem kontrolovat. V přímé demokracii dáme lidem možnost ovlivnit rozhodování svých volených zástupců a v případě selhání odvolat ty politiky, které přímo zvolili.
3. Místo monopolu — tvořit spolu
   Chceme, aby patenty a kopírovací monopol nebránily rozvoji a přístupu ke kulturnímu bohatství, ale podporovaly je. Současný systém zákazů a trestání je zastaralý, není účinný a žádnou novou tvorbu nepodporuje. Kopírovací a patentové zákony se musí buď radikálně změnit, nebo úplně zrušit. Prosazujeme takovou změnu, kde případná omezení prokazatelně podpoří novou tvorbu.

Téma soukromí, svobody síření informací, internetu nebo autorských práv byla ona netradiční témata. O transparentnosti státní správy a kontrolou občanů nad politiky sice hovořily mnohé politické strany, žádné však nešlo v záplavě dalších lží věřit. Název a vizuální podoba mnohých členů a příznivců pirátské strany sice samy o sobě nebudily důvěru, na druhou stranu nešlo věřit ani tomu, že si tihle týpci přišli sebrat něco z milionových všimných, která byla součástí nemalé části státních zakázek, a která končila u upravených politiků v drahých oblecích.

Pirátské cíle sice byly úzkoprofilově definované, o to dál v nich však chtěli Piráti zajít. Součástí bodu o kontrole občanů nad politiky, podbodu přímá demokracie, tak kromě přímé volby a odvolání politiků a vysokých úředníků, občanského referenda a občanské zákonodárné iniciativy byla i přímá volba nejen prezidenta, hejtmanů, starostů, ale i ředitele ČT, ČRo, NKÚ, ÚOHS nebo nejvyššího státního zástupce. Nic nenechávalo na pochybách, že Piráti chtějí, aby stát především sloužil a podléhal vůli občanů, a nikoli občané státu.

Stejně tak se rázně plánovalo v oblasti autorských práv, která dala po soudu s The Pirate Bay impuls pro vznik první pirátské strany na světě, švédské Piratpartiet o pár let dříve – v roce 2006. Zatímco se tak na Ministerstvu kultury připravovalo prodloužení trvání doby autorských práv z 50 na 70 let po smrti autora, Piráti razili, že tato doba může být zkrácena na 5 až 10 let od vydání díla.

Z pirátského webu:

Ohnisko

Internet se stal svobodným prostorem pro vyjadřování názorů, sdílení informací, práci a zábavu. Několik desetiletí se rozvíjel bez pozornosti politiků a velkých firem. Zbavil staré struktury monopolu na šíření informací a nyní je začíná zbavovat i monopolu ekonomického a mocenského…

31. května 2006 vtrhlo do serverovny portálu The Pirate Bay 65 policistů. Zabavili všechny servery, včetně těch, které s portálem neměly nic společného. V dubnu 2009 byli provozovatelé The Pirate Bay odsouzeni k ročnímu vězení a pokutě 80 milionů korun. Byli odsouzeni za to, že pomáhali lidem sdílet.

Pro digitální generaci byl proces s The Pirate Bay poslední kapkou. Na celém světě vznikají Pirátské strany. Vyrůstají na občanském principu a rychle se šíří. Pirátské strany požadují právo lidí sdílet informace, respekt pro lidská práva a soukromí. Nechceme utajování vládních informací, zákazy kopírování, ani monopoly na technologie.

Odmítáme zákony o vlastnictví informací, které prohlašují myšlenky za další průmyslový výrobek. V moderní společnosti nemohou informační monopoly fungovat, a proto usilujeme o jejich odstranění. Svobodné šíření informací je základním prostředkem pokroku a obrany svobodné společnosti před mocenskými monopoly, které mohou existovat jen kvůli monopolům informačním.

Pirátský program si klade za cíl, aby stát prosazoval sdílení informací a respekt pro lidské soukromí i další lidská práva. Stát musí technologie využívat ve prospěch moderní a otevřené společnosti. Sdílení informací vede k lepším rozhodnutím.

Informační politika založená na sdílení má pozitivní důsledky pro řadu oblastí: Od vzdělávání a kultury až po ekologickou a ekonomickou státní správu, která zlepšuje prostředí pro osobní rozvoj člověka. Budoucnost naší společnosti závisí na tom, jestli dokážeme efektivně sdílet a využít informace.

My jsme první krok již učinili. V souladu se svým programem máme transparentní bankovní účet a transparentní účetnictví, sdílíme kulturní díla pod svobodnými licencemi, používáme svobodný software, máme otevřené a propojené předpisy a používáme přímou demokracii v praxi.

Nyní je na čase restartovat systém a postoupit na další úroveň.

S loďkou a černou páskou na politické moře

V roce 2010 se zvýšil můj věk z 20 na 21 a již nějakou dobu jsem se snažil o politiku zajímat. K tradičním politickým stranám jsem však již tehdy neměl důvěru, avšak Piráti, i vzhledem k jejich silně kladnému vztahu k technologiím, který s nimi sdílím, mě zaujali. Již v parlamentních volbách v roce 2010 jsem tak s dříve výrazným pirátským členem, Ivo Vašíčkem, rozdával ve svém bydlišti předvolební propagační letáky. (Dneska se již název Piráti usadil, tehdy to však byl trochu adrenalin, zrovna Ivovi Vašíčkovi rozbil na předchozí štaci na jeho pirátskými vlajkami ověšeném autě boční okno jeden z kolemjdoucích občanů, jakožto snahou vypořádat se s v jeho představách radikálními anarchisty.) Tehdy ovšem měli Piráti ve volbách ještě k úspěchu daleko, přesvědčit se povedlo jen 0,80 % voličů.

Ani v jedné z programových oblastí jsem zdaleka nechtěl jít tak daleko jako Piráti, změna a kroky uvedeným směrem se mi však jevily, a stále jeví, jako správné a potřebné. Netrvalo tak dlouho a stal jsem se registrovaným příznivcem a v roce 2013 řádným členem strany.

Na rozdíl od většiny členů, kteří se scházeli i v reálném světě, jsem byl především členem „digitálním“. I tak, jelikož se prosazovala komunikace pomocí moderních technologií, která umožňovalo proklamovanou silnou transparentnost strany, jsem se přes pirátský středobod – pirátské fórum mohl účastnit názorové výměny, hlasování a sledování celkového vývoje strany.

Stranické bouře

Již tehdy byly v procesu přípravy na rozšíření politického programu strany, neboť bylo jasné, že pokud má strana uspět a podílet se na vládnutí v zemi, musí mít ucelený široký program. Jelikož však spojujícím prvkem členské základny byly ony 4 základní programové body, byly názory na ostatní témata značně rozličná, byť s nádechem svobodomyslnosti, otevřenosti a lehké anarchičnosti, která ze základů vyplývala. Při rozšiřování programu se tak zejména v ekonomických otázkách postupovalo poměrně opatrně a kompromisně, přičemž ona svobodomyslnost a otevřenost zase uvolnila cestu třeba snadnému přijetí snahy o legalizaci konopí či rovná práva menšin. Nejkontroverznějším bodem, který se podařilo prosadit, bylo zavedení nepodmíněného základního příjmu. U něj se ovšem nespecifikovala jeho výše a bod samotný byl zahrnut jako programový cíl dlouhodobý, takže se přes něj i nesouhlasící členové nakonec většinově přenesli. Rozumně pak bylo dohodnuto i oficiální stanovisko k tehdy vzniklé migrační krizi, byť se tehdy pro Piráty objevovala nálepka „vítači“, a nemálo Pirátů jí proklamovanou definici splňovalo.

I tak se ale ve straně objevovaly časté spory a neshody, které vedly k mnoha dlouhým hádkám, odvolání a koncům členů ve straně, ač se většinou nejednalo o programové otázky, ale procesní záležitosti. Dlouhou dobu tak počet členstva rostl velmi pomalu, protože ne moc velký počet nově přijatých značně snižoval počet odchozích. To je ale logický důsledek přednosti strany budované zdola, kde vládne celá členská základna. Přemíra hádek ovšem vedla mj. např. rukami Jakuba Michálka k rigidizaci a byrokratizaci stranických procesů, což ovšem samo o sobě vyvolávalo hádky další.

Zářící flotila

Přelomovou událostí se pro Piráty staly komunální volby v roce 2014, které straně otevřely dveře k úspěchu dalším volbám parlamentním. Byl to právě zmíněný Jakub Michálek, který se stal jedním ze čtyř pražských zastupitelů, poté, co byli dostatečným počtem voličů zvoleni jako šance, jak rozčeřit místní korupcí a machinacemi nasáklý magistrát. A jak vyplývá z událostí pozdějších, tak ač byli v opozici, vedli si nadmíru dobře. Zapomenout ale nesmím ani na Mariánské Lázně, kde Piráti obdrželi neuvěřitelných 21,01 % hlasů a obsadili díky tomu 5 z 21 radničních křesel.

Před parlamentními volbami v roce 2017 proto byla strana, i za pomoci rostoucích volebních preferencí, nakopnuta věnovat značné úsilí volebnímu úspěchu. Široký program se dotáhl, ovšem stále za respektování nehomogennosti názorů členů, přičemž např. bod ekologie šel do voleb se sloganem „Ekologie bez ideologie“. Na předvolební kampaň se najal zkušený Jakub Horák, pořídila vězeňská Karosa, a příznivci se mobilizovali, aby též přispěli k propagaci strany.

Úspěch se, jak dobře víme, dostavil, do Poslanecké sněmovny se při zisku 10,79 % dostalo 22 pirátských zástupců. Byla to ovšem právě tato událost, při které se kormidla začala stáčet a volební slogan „Držíme kurz!“ postupně ztratil na své pravdivosti.

Nutno říci, že první čtyři roky pirátské participace na parlamentní scéně nebyly z mého pohledu v rozporu s původním pirátským směřováním. Poměrně skromný výsledek prosazených návrhů byl dán opoziční pozicí, přičemž navíc od nováčků nelze očekávat, že se hned od počátku budou ve sněmovně hemžit jako štiky v rybníce. A ač mnozí předvídali rozpad jejich poslaneckého klubu, na rozdíl od jiných uskupení, zůstali soudržní. Změny se ale začaly dít dole.

Vplutí na progresivní vlnu

Pirátský úspěch znamenal neúspěch jiných. A to konkrétně Strany Zelených. Ta sice dostala v předchozích parlamentních volbách v roce 2013 jen 3,19 % hlasů, ale nebýt Pirátů, měla reálnou šanci se v roce 2017 do sněmovny dostat. Přítomnost Pirátů, jakožto umírněných liberálů, však pro Stranu Zelených vedla k zisku pouhých 1,46 % hlasů.

Bylo jasné, že úspěch ve volbách povede k nárůstu počtu přihlášek do strany. Zatímco v roce 2016 nebylo členů ani 500, v polovině roku 2018 už jich základna čítala přes 900. Tehdy jsem doufal, že se Piráti posunou trochu více směrem k názorům mainstreamového liberálního voliče. Jak se záhy ukázalo, většinu nepřitáhly k Pirátům ani jejich prvotní programové cíle, ani umírněně progresivní liberální naladění, ale možnost prosazovat progresivní témata na místě, kde je politická síla. Velká část nových přihlášek tedy byla od těch, kteří dříve sympatizovali nebo dokonce byli členy Strany Zelených. Naopak svobodomyslný název „Piráti“ sice přesvědčil umírněné liberály k volbě, ale již nebyl dostatečně přesvědčivým na to, aby také přesvědčil ke stranickému členství. Ve straně tak s pomocí nováčků brzy získali převahu ti, kteří měli blízko k progresivní politické agendě. A tímto směrem také začal nabývat na šíři program a stáčet priority. Příslušných doplnění v průběhu času doznaly i stanovy strany.

Ztracené kotvy

Proč je to vlastně špatně? Však mnohé progresivní je v plném souladu s onou svobodomyslností. Sám plně podporuji manželství pro všechny, neutrálně hodnotím vypuštění pohlaví z občanských průkazů a v podpoře obecného uvolnění podmínek v otázce genderové identity mi brání především společné sprchy a rozdělení sportu na mužskou a ženskou kategorii. Jinak řečeno, má svobodomyslnost končí tam, kde začíná daný záměr vytvářet nějaký objektivní problém.

Jedním z důvodů, ovšem tím výrazně menším, je zastínění kořenů strany. Od počátku se s Piráty například pojí slogan „Internet je naše moře“ a slova o nepřístupnosti cenzury a blokování. Když tak byl před 7 lety schválen zákon o hazardních hrách z pera hnutí ANO, který přinesl blokování vymezených webů, podali Piráti stížnost k Ústavnímu soudu. Neuspěli, ovšem snaha byla. Dnes ale máme již dva a půl roku 3 pirátské ministry ve vládě. Co se změnilo? Nic. Koukám na web Ministerstva financí a vidím, jak se seznam webových adres rozšiřuje. Poslední aktualizace 27. 5. 2024, přičemž se jen za květen seznam rozrostl o 36 nových adres. Nebo třeba autorské odměny, proti kterým Piráti také vystupovali. U 64 GB flash disku dnes zvyšuje autorský poplatek jeho cenu běžně o více než 100 % (+108,90 Kč včetně DPH, výsledná cena je dnes kolem 200 Kč s DPH). Ano, otázka blokace webů nebo autorských práv se může zdát mnohým marginální, ale je to základní kámen strany, je to to, co dalo straně její název, co jí dalo samotný impuls ke vzniku.

Dále mohu zmínit například realizaci ochrany soukromí a osobních dat na půdě evropského parlamentu, ze které je polofunkční paskvil, který přinesl webu všudepřítomné otravné cookies dialogy a sáhodlouhé texty podmínek, které čte maximálně ten, kdo sám potřebuje nějaký takový text z legislativních důvodů zveřejnit. Ano, 3 Piráti jsou malá síla, ale nezaznamenal jsem žádné jejich mediální výstupy, které by představovaly řešení, které bude smysluplnější a funkčnější. Vždyť toto byla klíčová pirátská témata.

V Poslanecké sněmovně dnes není zastoupena žádná levicová strana, takže nemohu kritizovat, že právě Piráti, a to jen v počtu čtyř poslanců, převzali tažení sociální agendy, například řešení tzv. menstruační chudoby či jistě potřebné redefinice znásilnění. Neměli by však zároveň zapomínat ani na svoje kořeny.

Zelená voda u ostrova progresivistů

Že Piráti neplní své staré proklamace lze považovat za jistou zradu. Avšak stále za zradu malou. S pirátským úspěchem v eurovolbách v roce 2019 však začala přicházet zrada větší. Před nimi jsem ještě Piráty v předvolební kampani aktivně podporoval, již jsem však začínal mít pocit, že podporuji něco, s čímž ne úplně souhlasím. Bylo to právě tehdy, kdy se v programu objevila potřeba udržitelnosti a řešení dopadu klimatu, šlo ovšem o velmi opatrnou formulaci: „Podpoříme rozumná řešení problémů se suchem a dalšími dopady změny klimatu.“, přičemž je v dalším bodě zahrnuta snaha o přímou demokracii: „Chceme, aby si lidé mohli sami rozhodovat o kvalitě svého života.“. Nakonec jsem ovšem již tehdy Pirátům hlas v eurovolbách nedal, ač ještě o rok později jsem s tím v krajských volbách problém neměl. (V krajských volbách pro mě ostatně možná budou přes všechno, co zde kritizuji, schůdní i letos.)

Jak jsem uvedl, členská základna výrazně zezelenala a, ač čelní pirátští představitelé proklamovali, že by Piráti měli být v europarlamentu ideálně součástí liberální frakce ALDE, nakonec, jelikož ALDE upřednostnila s Piráty nekompatibilní hnutí ANO, se Piráti přidali k zelené frakci Greens/EFA. Došlo tedy k tomu, čeho jsem se obával, Piráti v europarlamentu plně přijali za svou radikální klimapolitiku, a ta se postupně, i za podpory nových pirátských členů, začala propisovat do programů i do stanov. Proklamovaná rozumnost šla stranou, přímá demokracie samozřejmě též, a dnes se Piráti naopak chlubí tím, že v europarlamentu podpořili 93 % opatření na ochranu klimatu a životního prostředí. To je nejvíce ze zastoupených českých stran, přičemž u druhých v pořadí, Starostů, je to již jen 45 % a u třetí TOP 09 37 %.

Z pirátského facebooku:

Samozřejmě, planeta se otepluje, klima se mění, něco dělat musíme. To, co tvrdí mnozí politici, tvrdí ekologové, tvrdí vědci. Že se s klimatem něco skutečně děje ovšem pozorujeme všichni. Kdo ne, ten lže, nebo si to alespoň nechce připustit. Debata se dále vede o tom, kdo za to může. Je to přirozený proces nebo se na tom výrazně podílí člověk? Fakt je ten, že poslední století dáváme planetě velmi zabrat. Všichni si chceme užívat komfortu a materiálního bohatství, ke kterému je zapotřebí spotřebovávat, a tedy i vyrábět, energii. Po konci životnosti výrobků pak za námi končí velké množství odpadu. A k tomu všemu navíc vzrostla velikost populace ze zhruba 2 miliard před sto lety na dnešních více než 8 miliard, a roste a poroste výrazně ještě dlouhou dobu.

Od Pirátů jsem ovšem očekával, že budou prosazovat návrhy, které mají na jedné straně co největší požadovaný účinek, ale zároveň mají na druhé straně co nejmenší negativní dopady na společnost, zvláště v kontextu, že se Piráti v prvních pár letech vyprofilovali jako sociálně ohleduplná strana. Jak je vidět na výše uvedených číslech, Piráti buď považovali za sociálně ohleduplné návrhy téměř vše, nebo jim to zkrátka bylo jedno.

Když se však podívám na to, co se schválilo, vidím, že většina toho s sebou přináší společnosti nemalé finanční náklady, a zároveň většina přináší určité skupině průmyslu zvýšené příjmy. Naopak kolem sebe pozoruji spoustu věcí, kterými životnímu prostředí škodíme, náklady na řešení by nebyly vysoké, ale nikdo je neřeší. Něco mi říká, že to bude tím, že na tom nikdo moc nevydělá. Byť musím přiznat, že mě aktuálně třeba potěšilo, že se začaly konečně řešit obalové materiály. Vyjma nadměrné velikosti obalů jsou promě typickým příkladem nešvaru kompozitní obalové materiály, například obálka s vlepenou bublinkovou fólií. Nevím, jak kvalitně je ono nařízení napsané, a co s sebou přinese za problémy, ale optimista může očekávat, že od roku 2030 už budeme balit zboží když ne ekologicky, tak alespoň co nejvíce recyklovatelně. Europoslanci dále operují třeba též s čerstvě prosazeným řešením slušně řečeno tzv. „kazítek“ u elektroniky a jejich povinnou opravitelností, ale dělá to na mě dojem, že je to nařízení „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“, které bude pro výrobce snadné obcházet. Jestli by nebylo lepší, aby měly alespoň velké spotřebiče výrazně delší povinnou záruční lhůtu.

Co už se však řeší hodně dlouho, a co nás stojí obrovské peníze, to je řešení emisí skleníkových plynů. Zejména politici západních zemí burcovali k co největším změnám, neb se tu dle jejich slov jinak upečeme. Jejich německá část následně, po fukušimské nehodě, rozhodla o uzavření svých jaderných elektráren, které jakožto stabilní zdroje energie, nahradila elektřina z plynu i uhlí, částečně z místních elektráren, částečně ze zvýšeného dovozu. Elektřina z komodit, které produkují zvýšené emise skleníkových plynů, na které Evropská unie uvalila emisní povolenky. Když tak pak před 2 roky Rusko rozpoutalo svoje vražedné tažení a unie se následně rozhodla omezit dovoz ruských nerostných surovin, byla vysoká cena energií dána z jedné strany jejich nedostatkem a z druhé spekulanty s emisními povolenkami, kteří začali hrát svoji hru o zisky ještě o rok dříve.

Absurdní rozhodnutí Německa o svém energetickém mixu je něco, co ovlivnit nemůžeme, je to jejich záležitost, byť tím váha jejich postojů výrazně klesá na významu (měla by). Ceny energií se však ovlivnit daly. Když ne zastropováním ceny povolenek, tak jejich zvýšeným výdejem. Zvítězil ovšem unijní závazek o ochraně klimatu a množství vypouštěných emisí, takže ceny povolenek, a tedy přeneseně ceny energií, ku škodě unijního průmyslu, neklesly.

Na první pohled bychom se mohli radovat, že jsme pomohli planetě. Na druhý pohled jsme si bohužel část průmyslu v lepším případě poškodili, v horším zničili, přičemž ony lepší případy se začaly poohlížet, jestli by nebylo vhodnější vyrábět mimo EU. A ono bohužel bylo a je.

Ano, máme závazky, Kjótský protokol platí od roku 2005, Pařížská dohoda od roku 2016. Když se však podíváme na množství vypouštěných emisí CO2, zjistíme, že v dnešních zemích EU (jakožto celku) i v USA poklesly tyto emise od roku 2005 o desítky procent, v Číně ovšem vzrostly na dvojnásobek (od roku 2000 dokonce na více než trojnásobek). Jestliže tak výrobu vyženeme do zemí jako je Čína, planetě tím rozhodně nepomůžeme. Naopak, emise z výroby se zvýší, emise z dopravy zboží budou vyšší, a my na tom budeme navíc ekonomicky tratit.

Europoslanci a další politici přišli s tím, že tedy zavedeme uhlíkové CLO. To sice možná může zvýšit konkurenceschopnost unijních výrobků na unijním trhu, rozhodně to ale nepomůže konkurenceschopnosti vývozu. V Africe nebo v Jižní Americe se nebudou ohlížet na to, že se výrobky z EU vyrábí „ekologicky“. Při stejné kvalitě zboží rozhodne cena. CLO se zároveň nebude líbit Číně a bude ho chtít zrušit. Chtít může každý, ale Čína má účinné páky. Je to Čína, která má velké zásoby lithia a dalších potřebných surovin pro výrobu akumulátorů, na kterých EU postavila plán svojí budoucnosti. A je to Čína, která rychle posiluje svůj vliv nejen v Africe, kde jsou další doly s těmito nerostnými surovinami. Svojí zaslepeností a fanatismem jsme se dostali tam, kde jsme být nechtěli. Do závislosti na zemích, se kterými neudržujeme vůbec vřelé vztahy.

Graf vývoje emisí CO2 od roku 1990 do roku 2020 pro Čínu, Spojené státy americké a dnešní státy EU:

Zdroj: Odkaz

Elektromobily, které jsou vedle bateriových úložišť jednou z hlavních destinací zmíněných akumulátorů, se tak dnes staly problémem jak pro automobilky, tak pro řidiče, na jejichž názory se při přípravě a schvalování příslušných nařízení nikdo neptal. Nějaká přímá demokracie? Ha, ha. Nebyly to ovšem politici, kdo zákaz spalovacích motorů v roce 2035 skutečně inicioval. Byly to samotné automobilky. Na jednu stranu s sebou přechod na elektromobilitu nese ohromné výdaje, na druhé straně se ovšem objevuje vidina značných dotací, které zaplatí prostřednictvím svých daní občané. Na jedné straně možná o něco méně prodaných vozů, na druhé straně ovšem vozy výrazně dražší, na kterých bude mnohem snažší nasadit výrazně vyšší marže. A k tomu příjem za výměnu nefunkčních baterií. Ony si sice automobilky zajistily zkrácení životnosti automobilů, aby už v něm nikdo nejezdil přes 20 let, ohromným množstvím elektronických vychytávek (u nemalé části z nich i legislativně vynuceným), ale i tak se baterie za životnost elektrovozu budou muset vyměnit alespoň jednou.
Zatímco politici socialistické, lidové nebo liberální frakce schválily nařízení o zákazu spalovacích motorů, protože jej průmysl chtěl, zelená frakce zahrnující i Piráty ze sebe udělala užitečného blbce, kdy byla a je přesvědčená o tom, že páchá nějaké dobro. Piráti, kteří bojovali proti vlivu korporací jim sami se svou zaslepeností a fanatismem podlehli. Když se dnes začíná objevovat čím dál více hlasů, že je třeba nařízení o zákazu revidovat, není to o „chudák občan“, ale o „chudák automobilka“, která bude mít problém s odbytem, ale ještě více se surovinami. A proto zřejmě k revizi nařízení skutečně dojde, ač se tomu Piráti brání zuby nehty.

Tato zdánlivě sociálněohleduplná strana se přitom vůbec neohlíží na názory veřejnosti, ani na její socioekonomické možnosti. Paradoxní je, s jakým pokrytectvím se pirátské postoje pojí. Piráti na jedné straně letos místo smradlavé Karosy začali objíždět republiku novou elektrickou dodávkou, na druhé však v pozadí, jakožto servisní vozidlo, skrývají další, běžnou spalovací. Když s tímto byli konfrontování, odvětil lídr Kolaja větou, že na další elektromobil nemají peníze. Tedy strana, která má plánovaný rozpočet eurokampaně ve výši zhruba 11 milionů korun, si prý nemůže dovolit pronájem elektrododávky. Průměrný Čech by to ale měl za deset let zřejmě zvládnout. Buď mám špatnou představivost, když se mi nezdá, že by se na účtech průměrného Čecha začaly střádat miliony, nebo, jak jsem uvedl, se z Pirátů stali pokrytci a, jak jsem uvedl v úvodu, zradili své voliče. Typický volič Pirátů v roce 2009 si nemohl dovolit ani kupovat originální CD a DVD. Typický volič Pirátů v roce 2039 evidentně bude mít na účtě minimálně statisíce na nákup ojetého elektromobilu a další statisíce na výměnu nefunkčních akumulátorových článků. Pohádka je to hezká, ale nereálná.

„Je to takové servisní vozidlo. Bylo by fajn, kdyby bylo taky na elektřinu, ale my na to prostě nemáme peníze,“ řekl na omluvu 1. místopředseda Pirátů Marcel Kolaja.

Zdroj: Odkaz

Temné moře

Není to ale jen klimafanatismus europoslanců, čím Piráti své voliče zrazují. Činí se i Piráti v poslanecké sněmovně a ve vládě. Pro co absolutně nemám pochopení je, jak bez jakékoli pirátské vzpoury ve vládě prošla úprava u dohod u pracovní činnosti a u dohod o provedení práce. Aby alespoň na provoz té své ojetiny mladí lidé měli peníze, potřebují mít možnost si je vydělat. Schválenou úpravou u dohod se ovšem docílilo toho, že velká část podnikatelů raději nabídky brigád stáhla a práci zadala interním zaměstnancům nebo je začala řešit interně či přes OSVČ. Tohle beru jako obrovskou ránu pod pás, kterou Pirátům odpustit nemohu a nikdo, kdo letos pozoruje úbytek nabídek příležitostné práce, by taky neměl.

Doplnění: Krátce po vydání článku vyšel na iDNES.cz článek (Premium), který o vládním faulu s dohodami píše. Viz odkaz níže.

Firmy už nechtějí brát brigádníky. Kvůli změnám v zákonech se to nevyplácí

Činí se i sám předseda Ivan Bartoš, který na jedné straně slibuje dostupné bydlení, zavádí garance pro pronajímatele bytů. Zřejmě, jelikož sliby nejsou zadarmo, potřebuje ovšem navýšit i příjem. A tak od 1. 7. letošního roku z rozhodnutí Bartošova Ministertva rozvoje dochází k výraznému navýšení poplatků za stavební povolení. Třeba u studny tak jeho výše poskočí ze 300 Kč na rovných 10 tisíc korun.

Chápu, že se poplatky dlouhou dobu nezvyšovaly a jsou nízké. Není možné, aby náklady s povolením spojené dotovali stavebníkovi prostřednictvím daní ostatní občané. I proto například souhlasím s tím, že se navýšila daň z nemovitosti o část, která jde státu. Protože i s nemovitostí se pojí náklady na policii či hasiče, které platí stát. Daň či poplatek musí být ale přímo úměrný nákladům na službu, která je za něj poskytována. Jestli jsou skutečné náklady na stavební povolení na studnu skutečně 10 tisíc, tak Ivan Bartoš, ale ani jeho předchůdci, řízení ministerstva těžce nezvládají. Pokud nejsou, tak nás okrádá. Ani jedno není dobrá vizitka.

Závěr

Jak jste asi pochopili, již u Pirátů nejsem. Své členství jsem ukončil na podzim roku 2021, pár dní před volbami do Poslanecké sněmovny. Piráti pro mě byli nadějí na změnu, na nový vítr, který se bohužel rozplynul. Tento měsíc je to přesně 15 let od jejich vzniku, tak třeba jen prochází pubertou a ještě se, z mého pohledu, trochu umoudří. Uvidíme. O tom už ale psát nebudu, tuhle knihu tímto článkem plně uzavírám. Teď holt musím ve volbách vybírat menší zlo.