Do hlavy ne!

V poslední době nestačím žasnout nad tím, čím se zabývají čeští politici. Ještě bych pochopila diskusi o chovu "bojových" (kteří to jsou?) psů jako ohlas na smrt nebohého pána pokousaného argentinskou dogou, i když si myslím, že trestat a priori všechny chovatele psů, je naprostý nesmysl. Co ale nechápu jsou aktivity paní Džamily Stehlíkové ohledně zákazu fyzického trestání dětí. Co tím chce vyřešit? 

Zatím sice nejsem rodič, ale i přeto teď budu chvíli mluvit ze své vlastní zkušenosti:

Několikrát jsem působila ve Španělsku jako au-pair a první, co mi řekla maminka chlapců, o které jsem se starala bylo: "Kluci jsou poněkud živější a občas potřebují usměrnit, klidně jim dej pár facek, já to taky tak dělám." Myslela jsem si, že k fyzickému trestu nikdy nesáhnu, já přeci děti bít nebudu! Bití dětí je zbabělost a nemá žádný smysl. Nakonec jsem ale musela změnit názor.

Většinou jsem s kluky vycházela v pohodě, často stačila domluva nebo slib, že když se budou chovat dobře, půjdeme večer na zmrzlinu. Občas to ale oba hodně přeháněli a já jsem měla sto chutí jim jednu vrazit. Někdy jsem jim vyhrožovala, ale oni se mi smáli, protože věděli, že jsem k facce nikdy nesáhla, tak proč bych to měla udělat právě teď?

Jednou jsem se ale neudržela a staršího ze sourozenců jsem uhodila. Hráli jsme si u bazénu a byla s námi i stará fenka, kterou rodina měla. Takový malý kříženec nevím čeho, napůl chromý a celý šedivý. Bylo jí asi 12 let. Děti ji občas zlobily a já jsem jim slibovala, že jim dám na zadek, pokud ji nenechají na pokoji. Ve Španělsku se ale říká: "Más vale un toma que dos te daré" neboli: větší cenu má jedno "tu máš" než dvě "já ti dám", běžně se toto přísloví aplikuje spíš na sliby ve smyslu, že někomu něco dám a nakonec mu nedám nic, ale já jsem ho aplikovala na výchovu. 

Starší z brášků vzal fenku do náručí. Říkala jsem mu, ať ji nechá na zemi, že nemá ráda, když ji někdo tahá a on ji pustil na zem, ovšem z nějakých 60 centimetrů. Fenka spadla rovnou na záda. Já jsem chlapci dala bez rozmyšlení pořádný pohlavek. Rozbrečel se a utekl do svého pokoje. Já jsem přemýšlela, jestli jsem to nepřehnala, ale bylo mi jasné, že bych tak reagovala i příště.

Pak jsem si s chlapcem promluvila a řekla mu, že tohle se nedělá, že zvířátka taky cítí bolest. Od té doby se k fence choval mnohem ohleduplněji. Co tím chci říct? Nemyslím si, že by měli rodiče bít děti zbytečně, ale je mi jasné, že někdy se prostě jinak reagovat nedá. Nějaká ta facka je prostě součástí výchovy. Také si myslím, že je mnohem lepší vyřešit všechno v momentě, kdy se to stane. Proto v mém případě nemělo cenu nechat věc bez povšimnutí a žalovat rodičům. Kdyby mu dali na zadek večer, když se vrátili z práce, chlapec by už dávno nevěděl, za co to vlastně bylo. Takhle se ze své chyby poučil. Myslím si, že velmi důležité bylo i to, že věděl, proč byl bit a uvědomil si, že každý živý tvor cítí bolest, a že by se s ním mělo podle toho zacházet.

Velmi důležité je s dětmi mluvit. Nemá cenu dát jim pohlavek či pár na zadek a nevysvětlit jim proč. Děti se učí rychle a ve většině případů nebudou své chyby opakovat. Naopak si myslím, že psychické tresty, jako například ignorovat dítě za něco, co provedlo, jsou naprosto nesmyslné a děti jimi trpí víc, než když dostanou na zadek. Nemluvím zde samozřejmě o žádném týrání a jsem si jistá, že většina rodičů zná pravou míru, ví, kdy má dítě potrestat, a já bych si v životě nedovolila jim do tohoto "práva" zasahovat.

Co se týče týrání dětí: to je trestné už dnes a jak je vidět, spoustě rodičů to nevadí a děti týrají i tak. Tady nic nezmění ani úplný zákaz fyzických trestů. Řešení bych viděla v přísnějších trestech pro rodiče-trýznitele a také ve větší všímavosti okolí k týraným dětem.