Překvapil letos silničáře sníh?

Minulý rok jsem odložila zimu, lépe řečeno schovala jsem se jí za devatero hor a devatero řek. Letos to chvíli vypadalo, že se schovala ona mně, ale před pár dny přišla. Celá v bílém, jak už to bývá. Chvíli jsem stála na balkóně a pozorovala, jak se svět kolem přikrývá. Začala jsem se pohupovat do rytmu padajících vloček a pocítila, že se na mě snáší ticho a klid. V zorném úhlu mám kopce a rozvícená okna domů na nich mi připoměla světla rolby, když na konci dne upravuje sjezdovky. Vždycky mě ten pohled naplňoval.

Čím? Světlem ve tmě, které se pomalu posunuje do údolí, kde se zastaví a zůstane. Očekáváním dalšího dne, kdy to světlo znovu vystoupí nad hory a co se zdálo tajemné, bude jasné. 

Když pominu, jak sníh komplikuje dopravu a každoročně překvapí silničáře. Když neuvidím za roh, kdy zčerná u krajnice a vstupní prostory pokryje břečka, tak ho zařadím mezi jeden z mých oblíbených přírodních kostýmů, hned vedle barevného podzimního listí. 

Nemám ráda chlad, který se dostává až k morku kostí a ve válenkách se mi špatně šlape. Obtěžuje mě se balit do několika vrstev oblečení, abych je pak zase sundavala. Nelíbí se mi, jak pod čepicí elektrizují vlasy ani jak se v zimě potí okna v plných tramvajích. Našla bych dalších x důvodů, proč je zima ve městě trapně lezavá, ale proč? Zima k nám patří, jako plzeňské pivo a dvacetikoruny, se všemi dostupnými samohláskami v abecedě. 

Zkusím se na ní letos dívat jinak a skrze ni. 

Vidět lidi na Ukrajině, kteří v mrazu bojují za svobodu. Inspirovat se jimi k překonávání překážek se zapálením, které se neohlíží na rtuť v teploměru. Vážit si klidu a míru, který cítím, když se dívám na padající vločky. Být vděčná za svobodu, jež mi dovoluje psát, vzít si na hory helmu a balit se do vrstev, kterých se jiným nedostává.