Když nejsou potřeba kvóty

Když jsem před více než 18ti lety začínala s dalšími kolegyněmi obnovovat MDŽ, jako svátek rovných příležitostí pro muže a ženy, vždy jsem tajně doufala, že kvóty, které jsem prosazovala v ČSSD, jsou opravdu berličkou, kterou časem odhodíme. Čím dál více jsem se ale přesvědčovala, že ona proklamovaná rovnost, podporovaná dokonce stanovami strany, je jen a jen lákadlo na voličky, které dovnitř stran naprosto nefunguje. Poslankyň žen v parlametních stranách je čím dál tím méně a v rozdílech mezd se ocitáme na předposledním místě v Evropě. Prostě o rovnosti žen a mužů slýcháme od pánů politiků hezká slovíčka, ale běda, kdyby jim někdo šáhnul na jejich pěkně vyhandlované posty nebo dokonce na jejich lichtenštejnská konta.

Oč lépe se dnes cítím v Suverenitě - bloku Jany Bobošíkové. Kandidátky v 8 krajích vedou ženy a celkově kandiduje více než 50% žen. A šlo to bez proklamací, bez stanov s kvótami, bez intrik. Prostě naši rozumní kolegové volili ty nejlepší. Jde jim totiž stejně jako nám o to, aby se tady konečně něco změnilo. A změnit se dají věci jen tehdy, když se na změně podílejí obě pohlaví přibližně ve stejném poměru. Prostě proto, že každé z nich přichází s jinými podněty a každé z nich má i jiný pohled na svět. Proto je to tak důležité, aby se i obě pohlaví pokud možno rovnoměrně podílela na řízení našeho státu. Ale především je důležité, aby se do funkcí dostávali ti opravdu nejlepší. Především teď v době krize je potřebná každá zkušená ruka muže i ženy.

Bude to poprvé, kdy budu slavit MDŽ s pocitem, že jsem v partě, která si to opravdu uvědomuje a především to prostě dělá. Místo rudého karafiátu do ruky, volí na kandidátky ženy a dává jim prostor k uplatnění. Pokud se to postupně stane normální i jinde, bude to nejlepší oslava Mezinárodního dne žen.