Učitelka

Je začátek školního roku a učitelka seznamuje svoji třídu s novými protiepidemickými opatřeními. Ještě netuší, že se málem stane neštěstí.

DĚTI: Dobré ráno, paní učitelko!

UČITELKA: Dobré ráno i vám, milá třído. Ještě chvíli zůstaňte stát, nejdřív si vás musím rozřadit. Honza, Jirka, Veronika a Zuzana mají správně nasazené roušky, protože nejsou naočkovaní a jejich rodiče je odmítli testovat. Proto nemohou sedět na svých místech, ale budou sedět úplně v posledních lavicích. Tak, ještě ty lavice trošku šoupněte dozadu, aby byl dodržen rozestup 1,5 m. Výborně! Nyní se posaďte a zkontroluji si docházku.

MARKÉTA: Paní učitelko, nemohli bychom zavřít okna. Hrozně na mě táhne a nechci chytnout chřipku.

UČITELKA: To nemůžeme. Máme nařízeno pořád větrat, a navíc chřipka už zmizela a je jenom covid. Jestli je ti zima, vezmi si svetr.

MARKÉTA: Děkuji, paní učitelko.

UČITELKA: Koukám, že nám chybí jenom Vojta a oba Martinové, což je v pořádku, protože nejsou očkovaní ani testovaní a jejich rodiče odmítli, aby ve třídě nosili roušku.

PAVLÍNA: A to už se s nimi nikdy neuvidíme?

UČITELKA: Můžeš se s nimi přece vídat mimo školu, v tom ti žádné nařízení nebrání. A mimochodem, ve škole také žádné srocování s vašimi spolužáky z béčka. Pokud se s nimi chcete setkávat, tak mimo prostory školy!

ZUZANA: Paní učitelko, a můžu se ve třídě napít, i když nosím roušku?

UČITELKA: Samozřejmě, ale musíš mít od spolužáků rozestup 1,5 m a až se napiješ, okamžitě si musíš roušku zase nasadit. Co potřebuješ, Ondřeji?

ONDŘEJ: Paní učitelko, táta říkal, abych se zeptat, jak je to ve třídě s dezinfekcí?

UČITELKA: Prostory se dezinfikují každý den po skončení vyučování, ale raději z důvodu prevence si choďte co nejčastěji umývat ruce. Proto, když někdo bude vyvolán k tabuli, nejprve si umyje ruce vodou a mýdlem, až potom může sahat na křídy.

JIRKA: Paní učitelko, a jak to bude s tělocvikem?

UČITELKA: Jirko, nejsi očkovaný ani testovaný, proto do školní tělocvičny chodit nemůžeš. Vím, že jsi naši školu reprezentoval ve florbale, ale děti jako ty smí dle nařízení sportovat jen venku. A vinu za to můžeš dávat především svým rodičům, protože tě mohli nechat alespoň otestovat.

PAVEL: Sakra! Kdybych věděl, že se netestovaní vyhnou tělocviku, nikdo by mě na ty testy nedostal!

ONDŘEJ: Paní učitelko, táta taky říkal, že by bylo nejlepší, kdyby neočkované a netestované děti oddělili od těch normálních úplně a učili je v nějakých speciálních školách. Co si o tom myslíte?

UČITELKA: To se zřejmě zatím nechystá a můj osobní názor není podstatný. Důležité je, co nám bude nařízeno. Ale vyřiď svému otci, že se o tvojí bezpečnost nemusí obávat. Škola už z vlastní iniciativy objednala ochranné přepážky, kterými budou v rámci třídy neočkované a netestované děti odděleny od těch ostatních, aby byla zajištěna školní docházka pro všechny děti.

PAVLÍNA: Paní učitelko, Veronika pláče!

UČITELKA: Co se děje, Veroniko?

VERONIKA: Já jsem přece nic špatného neudělala a ostatní se mi vyhýbají nebo mi nadávají do nějakých odpíračů a antivaxerů. A teď mě chcete od ostatních ještě oddělit nějakou přepážkou? Já už to takhle dál nevydržím!

UČITELKA: Veroniko, slez z toho okna! Okamžitě!

VERONIKA: Ne! Já jen chci, aby bylo všechno zase jako dřív.

UČITELKA: Jsi ještě příliš malá na to, abys věděla, že život ti nikdy nic zpátky nevrátí. Musíš se jen naučit jít stále dál a příliš se neohlížet. Za sebe ti můžu slíbit, že na mých hodinách se už děti rozdělovat nebudou! A teď pojď ke mně, ať si neublížíš.

VERONIKA: Paní učitelko, omlouvám se. Já už jsem prostě nevěděla, co mám dělat.

UČITELKA: Neomlouvej se, to já bych se měla omluvit tobě, že jsem tak dlouho mlčela. Sundejte si všichni ty roušky a pojďte mezi ostatní. Možná, že se dneska vidíme naposledy, protože nevím, jak se na mé rozhodnutí bude dívat ředitel školy, proto vám chci říct ještě jednu věc. Je přirozené, že lidé mají strach, a ten může být někdy i užitečný, ale nikdy nedovolte, aby vás strach ovládl a řídil váš život. Žít ve strachu totiž znamená jen přežívat.