Z Vladivostoku stopem domů XXII

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

Řidič kamionu, Dmitrij, je mladík v mém věku. A jede až do Moskvy! Já mám tedy na výběr projet celý Tatarstán a nevidět ani Kazaň, ani další města jako Nižnij Novgorod a dojet přímo do Moskvy. A nebo se nechat vyhodit v Kazani. Není to dlouhé rozhodování. Chci vidět z Ruska maximum. ,,Takže Kazaň?", ujišťuje se Dmitrij. ,,Kazaň se ti bude líbit. Je to jedno z nejhezčích měst v Rusku. A počkej na to uvítání na okraji města!", načež se hrozně směje. Důvod je prostý. Na okraji Kazaně totiž obvykle stávají prostitutky v kostýmech policistek, hasiček či jiných uniformách. A pro řidiče kamionů bývají vítaným zpestřením jinak dlouhé a nudné cesty.

Zajímavé však není pouze Dmitrijovo vyprávění o prostitutkách, ale především jeho šéf. Tomu je též kolem 25 let a pochází z naprosto obyčejných poměrů. Žádná prominentní rodina za ním nestojí. Nicméně již jako mladý vstoupil do služeb FSB - federální služba bezpečnosti, něco jako naše BIS. Nyní vlastní 80 kamionů. Na kluka, kterému je 25 let...celkem slušný výkon. A také se umí bavit životem. Spolu s Dmitrijem jeli např. minulý rok na ,,dovolenou". Ta probíhala tak, že strávili tři dny v nevěstinci. Prý to byl dárek za vysoký počet najetých kilometrů. 

Dmitrij má těchto historek celou řadu. Nejsem si jist, co z toho je pravda, ale minimálně je zábavné ho poslouchat. Má velkou zásobu historek s medvědy. A s alkoholem. S kamarádem chtěli jet k moři, kamsi k Soči. Kupodivu však nedojeli. Zřídili se ještě dřív, než vlak stačil vyjet ze stanice. Tak je policie vyvedla. To bych v Rusku čekal větší toleranci k alkoholu. 

Vrchol s Dmitrijem však nastává večer. ,,Koupíme si sumčika a zajdeme si na pití" navrhuje Dmitrij. Na jednom odpočívadle tedy zastavujeme u stánků a kupujeme grilovaného sumce. Kousek odsud je motorest. V rychlosti ještě zamykáme náklaďák a jde se. Obsluha s doneseným jídlem nemá žádný problém. Objednáváme si tedy lahev vodky a pivo. 

Budím se. A nic nevidím. Nejistě vstávám a rozrážím si hlavu o nějaký kov. ,,Do háje!", ta vodka asi nebyla dobrá. Vůbec nic nevidím a nevím kde jsem. Po chvilce slyším zvuky a otevírají se dveře nákladového prostoru v kamionu. Už mi začíná docházet, co se včera stalo. V kabině totiž je místo jenom pro jednoho na spaní, tak jsem si šel lehnout dozadu. A Dmitrij mě pochopitelně zamknul, protože nemůže nechat přes noc odemčeno. To, o co jsem si rozrazil hlavu je stěna kamionu. Uf. Aspoň jsem neoslepl. Dmitrij se při pohledu na mě hrozně směje. ,,Vovka, ty jsi včera vypadal!" a hned pokračuje, ,,Pořád jsi o sobě prohlašoval, že umíš pít jako ruský mužik. Ale při druhé lahvi jsi nějak odpadnul, tak jsme si šli lehnout. Budeš muset víc trénovat!" 

Celý den piju jenom vodu. Ta kombinace vodky a piva mi jaksi nesedla. Zkrátka školácká chyba. Vodku zapíjet jedině vodou a zajídat chlebem a salátem, jinak to nejde. 

Cesta příjemně ubíhá. Je to i tím, že chvilkami podřimuji, abych se dostal z kocoviny. ,,To by neprojel ani opilý řidič!", komentuje silnici Dmitrij a směje se. Já jen doufám, že nás nezastaví a nedají mu dýchnout. Ačkoliv i to se tady dá zařídit. 

,,Koukej, Vova! Tohle je jasné znamení, že jsme v Kazani!" říká Dmitrij a ukazuje na lehké děvy stojící u silnice.

Pokračování příště...