Z Vladivostoku stopem domů XVI

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

Probuzení je fantastické. Zpívají ptáci a nebe je skoro bez mraků. Snad poprvé za celou cestu. Deset minut se jen tak procházím kolem stanu a užívám si zdejší krajinu a pohodu. Není kam spěchat. Stejně nic nejede. K snídani si dávám zbytky sušeného masa, které jsem vyštrachal ze dna batohu. A je opět čas vyrazit. Lehce si vykračuji po silnici a pískám si. Jinak to snad ani nejde. Těžko byste hledali odlehlejší, ale stále osídlené místo. 

Po chvilce mé pískání zdálky ruší náklaďák. Je to zvláštní stroj. Na korbě má obytnou místnost. A právě ta bude mým domovem pro následující kilometry. Uvnitř jsou kamna, dvě postele a stolek. Viděl jsem podobný v Čechách dvakrát na stavbě, ale to je tak 15 let zpátky. Na nerovné zpevněné cestě bez asfaltu je to vskutku královské povožení Jízda se dá brát i jako hubnoucí kůra. Pořád skáču nahoru a dolu. Po chvilce nabíráme dalšího stopaře, Petra. Ten jede do práce, ale kolegové na něj asi zapomněli. Nebo zapomněli sami jet do práce. Je to mladý kluk kolem 25 let. Povídáme si o vojně a podobně. Osobně jsem zastáncem zkrácené vojny, Petr ji však nesnáší a brzy vysvětluje proč. ,,U nás na vojně je otřesná šikana a starší tam dost pijí", vypráví a přitom si vyhrnuje levou nohavici. ,,Tohle se mi stalo, když se dva vojáci opili a hráli si s puškami. Snažil jsem se je odzbrojit a takhle to dopadlo." a ukázal mi prostřelené stehno. ,,Musel jsem být několik týdnů v nemocnici." Prý se to občas stává. Snad ne zas tak často. Po dvou hodinách jízdy mě osádka vysazuje za malým městečkem. Naštěstí se zde rojí celkem dost nákladních vozidel. 

Jen lehce zvedám ruku a Tatra mi zastavuje. Řidič je přímo nadšen, že potkává někoho z Česka. Z rodné země Tatry, Škody a Čezety. Míříme spolu na nedalekou stavbu. Opravují tady silnici. Konečně! A veze mě za šéfem stavby. Trochu nezvyklé, ale proč ne. Ten mě přebírá do svého služebního auta a ukazuje mi zázemí. Je to vskutku působivé. Vypráví mi o tom, že na stavbě používají pouze Tatry kvůli spolehlivosti. A že postavit tady pořádnou silnici není vůbec jednoduché kvůli počasí. To mi ovšem nemusí vůbec říkat, tak nějak tuším, o čem mluví. ,,A alkohol tady není problém skoro vůbec. Za poslední měsíce nemáme jediný případ opilého pracovníka. Po práci jo, to si pár stakanů dají, ale ve službě jsou vždy střízliví." Pracují zde jak Rusové, tak jiné národnosti. Šéf stavby, který mi o tom vypráví má právě otce z Kyrgyzstánu. 

Díky stavbyvedoucímu se dostávám přes opravované úseky bez jakýchkoliv potíží. Nicméně ani tak nemám vyhráno. ,,Počítej s frekvencí tak 1 auto za hodinu." S těmito slovy se loučí a já se opět vydávám na jih. Půl hodina je pryč a já stále šlapu. Nikde nic. Je to krása. Ale už bych se pomalu svezl. Štěstěna mě ovšem neopouští. Zastavuje mi pekař Žeňa. Pohodový chlápek kolem čtyřicítky. Vlastní pekařství v malém městečku ,,kousek" od Tyndy. Tam mě také veze. Je to dlouhá jízda a my tam přijíždíme až ve dvě ráno. Ale to je pravá chvíle pro pekárnu, kam mě bere. Po cestě mě nalákal na ,,pražský chléb". Ten bohužel není hotový, ale i tak mě obdaruje slušnou náloží pečiva. Oproti sušenému masu a boršči je čerstvé pečivo vítanou změnou. ,,Nechal bych tě u sebe, ale budu se celou noc hrabat v autě.", říká Žeňa omluvným tónem. Po cestě se totiž auto jaksi porouchalo. Jak? Nevím, ale potřebuje opravu. I když je tu spousta autoservisů, tak hodně Rusů si auta opravuje sama, je to levnější. ,,To je v pohodě, mám spaní pod širákem rád. A děkuji moc za pečivo!", loučím se. 

Další noc v Amurské oblasti. Tentokrát si rozkládám svůj skromný stan pro 4 lidi kousek od rozbité silnice, která vede do nedalekého lomu. Jsem strašně unavený a spánek mi bodne. Snad nevstanu moc pozdě. A snad mě nebudou budit medvědi.

Pokračování příště