Z Vladivostoku stopem domů XIX

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

Stojím na autobusové zastávce na kraji okraji Novosibirsku. Lidé si mě tu zvědavě prohlíží. ,,Jak se dostanu prosím do centra?" ptám se čekající babičky. ,,Pojeď se mnou a já ti ukážu." odpovídá laskavě a rovnou se začíná vyptávat na moji národnost a co tady vlastně dělám. Je neuvěřitelně milá a sdílná. Říká, že s důchodem tak tak vyjde, ale nestěžuje si. Bývalo i hůř. 

V centru jsem si vyhlédl jakýsi hostel. Žádná extra kvalita, ale potřebuji zde jen přespat. Po sprše si ještě rychle peru košili a kraťasy. Tolik špíny jsem snad ještě téct z oblečení neviděl. Pak se vydávám do víru velkoměsta. A rozhodně to tu žije. Muži, kteří slaví na střeše velké limuzíny, kapela hrající za pár drobných na ulici, páry jdoucí za zábavou. Dívky jsou tu přehnaně namalované a muži mají obvykle oblek. Ale ani tepláková souprava v kombinaci se společenskými boty není výjimkou. 

Celý večer se jen procházím, žádnou hospodu nenavštěvuji. Není na to zkrátka nálada. Místo toho jdu do místního obchodu pro dva lahváče. A slunečnicová semínka a jablka. Mám neuvěřitelnou chuť na něco čerstvého. Po dlouhé době, kdy jíte jenom trvanlivé věci si tělo zkrátka žádá vitamíny. V obchodě se se mnou dávají do řeči dva místní kluci. Zaujal je můj přívěsek s českým lvem. Chvilku se bavíme a oni mě zvou k sobě na pivo. Musím však odmítnout, dnes si chci v klidu vypít pivko sám na pokoji. 

Vstávám na osmou ranní a jdu si prohlédnout město za denního světlo. Po pár hodinách procházky zjišťuji, že nejhezčí budovou ve městě je vlakové nádraží. Zbytek je typicky sibiřský. Zkrátka ošklivé socialistické budovy. Jdu si tedy pro věci do hostelu a vyrážím na vlak. A věřte, že koupení lístku opravdu není žádná sranda. Nejdříve procházím bezpečnostními rámy jak na letišti a čekám asi 20 minut v jedné frontě, kde všichni ukazují pasy/občanky. Ta fronta je na dálkové vlaky jedoucí po magistrále. Já tedy po čase opouštím tuto frontu a jdu k jiné. Tam se mi naštěstí daří koupit ,,bilet". A teď se dostat na nástupiště. Opět rámy, chvilka bloudění, spousta schodů při vycházení nadchodu a konečně nástupiště. Musím opět zmínit, že Rusové mají rádi velké věci. Jejich koleje mají široký rozchod. A tomu odpovídají i vlaky. Jsou minimálně o polovinu širší, než naše. Další zajímavostí z oblasti železnic jsou tramvaje. Většina řidičů jsou ženy a často v Rusku můžete spatřit i naše tramvaje řady T. 

Vlakem uháním přes řeku Ob do stejnojmenného města. Z vlaku mířím na silnici a rovnou začínám stopovat. Sice na začátku města, ale kdybych ho chtěl projít celé, trvalo by to několik hodin. Netrvá to ani půl hodiny a jedu. Je to obrovská klika, protože stopování na začátku města je to nejhorší možné. Všichni jedou do města a málokdo pokračuje dál. Mladý řidič, který pracuje v Novosibirsku a bydlí ve městě Ob, mi vysvětluje, že jeho město funguje jako ,,zásobárna pracovníků" pro Novosibirsk. Trochu si kvůli mě zajíždí a vysazuje mne na konci města. Jsem mu velice vděčný. Vždy si pak uvědomím, že většina lidí jsou lidé dobří, kteří vám rádi pomohou. 

Do pěti minut, co vystupuji, zastavuje kamion. Řidič, Voloďa, je padesátník, který má jedinou dceru. A ta studuje v Čechách medicínu. Krásná náhoda. Ačkoliv vlastně zas tak ne. Česko je rájem pro studenty z bývalého SSSR. Po cestě ještě tankujeme. Vcelku zvláštním způsobem. Na ,,parkovišti" je odstavená cisterna, u které zastavujeme. Řidiči si podávají ruce a jde se na tankování. Mě posílá mezitím Voloďa na houby do lesa. Bavili jsme se totiž předtím o hřibech a vysvětloval jsem mu, že Češi jsou národem houbařů. ,,Tak to musíš navštívit zdejší lesy. Hub je tam plno. Ale taky komárů." Já mám sice repelent, ale ten mě sotva ochrání před pár komáry, natož před jejich obrovským náletem v lese. Vydávám se tedy se svým jakutským nožíkem do lesa. Hned nacházím obrovské množství křemenáčů. Březové lesy jsou pro ně naprostým rájem. Bohužel jsou červavé. Ale i tak mi stačí 10 minut, abych nasbíral plnou náruč zdravých křemenáčů. Nesu to pyšně Voloďovi. ,,Vova! Báječné! Dej je do kamionu a už tam prosím nechoď." říká. ,,To stačí? Je jich tam mnohem víc.", ptám se. ,,Ne, ale v lese je medvěd, pár set metrů odsud. Před půl hodinou ho tady viděl ,,pumpař"." Než se stačím nadechnout na další otázku, rovnou Voloďa pokračuje. ,,Nepřišlo mu podstatné ti to říkat".

Báječné. Voloďa mě vysazuje, když už se smráká. Další den za mnou. Ale stále mám před sebou ještě obrovský kus cesty. Do Ekaterinburgu, hlavního města Sibiře, je to ještě 1 600 kilometrů. To je kousek. 

Pokračování příště.

Odkaz na 1. díl ZDE