17 000 km stopem domů z Kamčatky XXIV

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.  

Víte jak se říká v Rusku motorkářům? Chrousti. To kvůli zvuku při nehodě. Prý to zní, jako když rozlousknete chrousta. A řidičům aut, kteří mají volant vpravo a často předjíždí se říká zase smrtník. Vysvětlení asi netřeba. Tato moudra mám to od chlápka, se kterým právě jedu směrem na Nižnij Tagil. Je to řidič kamionu. Rozvedený, protože ho žena opustila. ,,Řídil jsem kamion už od mlada. A protože byla žena naštvaná, tak jsem domů jezdil míň. A čím míň jsem jezdil domů, tím byla naštvanější. Tomu rozvodu se asi nedalo zabránit. A teď vidíš, Vovko, teď mám ženu v každém městě!", směje se. 

Dneska mám asi na kamioňáky štěstí. Bere mne Peťa, který jezdí ,,autozimníky" - cesty, které existují jen v zimě. ,,Chce to léta zkušeností a praxe. Musíš být tak trochu meteorolog, protože když netrefíš počasí, tak potom pizděc. Znám už pár kluků, který museli evakuovat vrtulníky. Cesta jim pod zadkem roztála a nemohli nic dělat. Počasí si vůbec dělá, co chce. No a potom tam musíš nechat kamion. I s nákladem. Známý se kvůli tomu zastřelil. Měl malý byznys, kamion a pak jednoho krásnýho dne zůstal viset na zimníku. Zapadnul snad metr do bahna. A místo, aby zavolal vrtulník, tak si prostřelil hlavu. Však, co měl dělat jinýho? Nic kromě toho kamionu neměl. Našli ho až po pár dnech....", vypráví Peťa a maže to s kamionem směrem na sever.

Peťa mě vyhazuje na opuštěné benzínce vedle ,,hlavního tahu" - tedy jediné cesty, která tady tak nějak vede. ,,Tady tě nebude nikdo rušit. Tu benzinku odřízli od světa, protože neměla povolení. Teda, to tady nemá celá řada benzinek, ale tahle měla smůlu, protože kousek odsud postavili novou a téhle se chtěli zbavit.", vysvětluje můj odvoz. Zbavili se jí bravurně. Příjezdovou cestu k pumpě přeťal bagr do dvoumetrové hloubky. Ale střecha zůstala, takže alespoň budu přes noc v suchu.

Petr se pletl. Tedy s tím, že mě tady nebude nikdo rušit. Před chvílí jsem poslal do háje člověka, který se vyptával na cestu do Čusovoj. Za prvé jsem o tom městě nikdy neslyšel, natož abych věděl kde je. Za druhé je pět ráno! No nic, zkusím ještě zabrat. Na střechu padá déšť a v dálce jsou slyšet blesky. Vím, že už nezaberu. Tak si alespoň přečtu něco od Julese Vernea. 

Je osm. Část knihy přečtena, tak můžu jít stopovat. Chytám náklaďák s asfaltem, který řídí Serjoža. Ruský folklor tam jede na plné pecky a já tak musím přeřvávat rádio. ,,Jedu do Berezniku. Kam jedeš ty?", ptám se. ,,Já do Verkhoturye. Měl by ses tam kouknout. Je to tam hezký.", odpovídá. Už letmým pohledem do mapy zjišťuji, že to není úplně po cestě, ale co, aspoň se někam kouknu. Jízda kamazem je dlouhá. Jediná výhoda je, že se nás netýkají cedule na snížení rychlosti a většinou si Serjoža nedělá hlavu ani s červeným semaforem. My jsme zkrátka větší a silnější. 

Bohužel se ve městě asfaltuje na kraji, kde nic není. Ale to řeší dělníci na stavbě, původem Arméni. Berou mě do Lady a štrádujeme si to do centra. Kostel je nádherný. A v této oblasti bych takový skvost opravdu nečekal. Když mne berou zpátky, nabízím jím alespoň peníze na benzín. Ale odmítají. ,,To nemůžeme. Jsme rádi, že jsme ti mohli ukázat město a jeho chloubu."

Pokračování příště...