17 000 km stopem domů z Kamčatky XVII

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

Paní, se kterou se bavím, je asi 65 let. Bioložka a funkcionářka ve spolku ,,Přátelé Bajkalu". Její znalosti Bajkalu a zdejší přírody jsou neuvěřitelné. Sama také napsala několik knih. ,,BAM (Bajkalsko - amurská magistrála) byl typický sovětský projekt. Obrovský a vizionářský. Velká část země, kde měla vést trať byla plná mokřadů a jiného obtížného terénu. A to je ten největší problém. Muži, co stavěli trať, trávili až 10 hodin denně po prsa v ledové vodě. U většiny z nich se objevili zdravotní problémy. Nemohli se těšit z ženské lásky a z manželství. Ti, co ještě žijí, jsou dodnes svobodní.", vypráví žena. Těžko se tomu věří. Ten rozdíl mezi muzeem a ženiným vyprávěním je opravdu obrovský. Ale podle toho, co jsem viděl u Magadanu a jinde na Sibiři, spíše věřím ženě. Za SSSR opravdu neměl lidský život příliš velkou cenu. 

Postupně se odpoutáváme od nepříjemného tématu BAMu a dostáváme se ke geografii a životu v Evropě. Vyprávím o Česku a žena lituje, že zatím nestačila naší vlast navštívit. Její dobrá přítelkyně mezi tím připravuje ryby, koňak, zeleninu a ovoce ze zahrádky. A poprvé ochutnávám ,,žímalosť". Snad dobře rozumím. Jsou to plody velkého keře fialové barvy, ale jako borůvky nechutnají. Těžko se to k něčemu přirovnává, ale je to fantastické.

Tady se musím přiznat, že ačkoliv jsem vystudoval přírrodovědu na Univerzitě Karlově, tak moje geografické znalosti byly dříve opravdu nevalné. Geografii Evropy a bývalého SSSR jsem se fakticky naučil až díky cestování. O to zábavnější je pro mne kontrast mezi výroky mých vysokoškolských vyučujících a pochvalou mé hostitelky. Dřív jsem jen těžko hledal Kavkaz, teď jsem schopen na mapě vmžiku najít většinu středních a větších ruských měst, zvláště těch na Sibiři. Zkrátka, zkušenosti ničím nenahradíte. 

Spolu s dvěma ženami pijeme asi do půlnoci. Po první lahvi alkoholu dostávám pohled z Bajkalu s věnováním a stávám se čestným ,,Přítelem Bajkalu". Nakonec se jde spát do chaty. Ačkoliv je postel příjemnější než tvrdá zem(už nějakou chvíli jsem bez karimatky), tak množství komárů mému spánku příliš nepřidává. Únava však přebijí i nepohodlí.

Je sedm ráno. Naše tříčlenná skupina se přesouvá do místního ubytovacího zařízení s jurtami, kde ženy pracují. A já tak jdu zase o dům dál. Při loučení si ještě vyměňujeme adresy, co kdybych se sem kouknul znova. Nebo ony do Česka. A mne čeká krásná procházka v hrozivém vedru. A aby toho tepla nebylo málo, mířím k termálním pramenům. Těch je tady několik. Já si vybírám ty, které jsou směrem na Bratsk. Po východním pobřeží Bajkalu se zkrátka jet nedá. Jedinou možností je jízda lodí s rybáři. A to je pro mne na dlouhé lokte. 

V termálních pramenech působím jako naprostý exot. Všichni přijeli auty. Já došel pěšky. Všichni mají kraťasy a jsou upravení. Já mám džíny a upravenost není zrovna to, co vás napadne při pohledu na mne. A taky zde místní návštěvníci nenosí krosny. Personál se však z míry vyvést nenechal. S klidem mi nabízí, že si můžu věci nechat na recepci, protože je očividné, že moje bagáž se do skřínky nevejde. Na sebe si beru plavky, které jsem zakoupil v Severobajkalsku. Obchodník mi k nim chtěl přibalit ještě dvě prodavačky, pravděpodobně ze srandy. Ačkoliv ony prodavačky se tvářily, že by jim snad ani nevadilo jet se mnou. 

V termálech je to řádně cítit sírou. V dvou bazénech se koupe pár starších lidí a pár malých dětí, asi vesměs jejich vnoučat. Nikdo moc nemluví a všichni si užívají vodu. Kromě dvou dětí, které se překřikují. Je tu taková pohoda, že si snad sem v budoucnu zajedu i na delší dovolenou. Přes den chození po lesech a večer termály. Na pár minut se zasnívám. No nic, zpátky do reality. Musím jít dál. Už je šest večer a rád bych se ještě někam dostal. Mířím tedy do sprchy, kde se ze sebe snažím dostat zápach síry. Dokážu si představit, že leckterému řidiči by mohlo vadit vézt někoho, kdo je cítit jako zkažené vejce.

Na hlavní cestě zjišťuji, že nejsem jediným stopařem. Zdatně mi konkuruje trojice dělníků, kteří se vrací z prací na železnici domů. Ale jsou to žabaři. Jedou jenom 2 000 km. Bez stanu, bez spacáků. Spí v autech, kamionech, zkrátka po cestě. Prý by to měli dát za dva dny. Přemýšlím, zda by tři dospělí muži spolu odstopovali v Evropě. A docházím k závěru, že nejspíš ne. Přeji jim tedy štěstí a jdu pěšky dál. Po hodině první auto. A rovnou mi zastavuje. Vezu se jen pár kilometrů na blízké vlakové nákladové nádraží. Tam po další hodině stopuji auto, kde se vezou oni tři výtečníci. V malé Ladě s vozíkem nás jede šest. Krosna musela na vozík, do auta by se už nevešla. A jak obvykle strach nemám, tak tady se o své věci trochu bojím. Lítají ze strany na stranu. Nahoru dolů. Navíc má vozík do čistoty daleko. Takže ikdyž jsem se já umyl, tak krosna vypadá, jak kdybych ji tahal po všech čertech. No, ona ta představa vlastně není ani daleko od pravdy. 

,,Konec jízdy", ohlašuje řidič. Všichni stopaři vystupujeme. Dělníci pokračují ve stopování, ale já si jdu najít místo ke spánku. Hledání netrvá dlouho. Blízko teče řeka. Nejdřív nabírám vodu a piji. Poté následuje praní věcí, které na tom jsou nejhůř. Většina mých ponožek je totiž ve stavu, že je mohu dát do rohu a ony tam budou stát.

Pokračování příště....