17 000 km stopem domů z Kamčatky XIX

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

Do Ust-Kutu se dostávám s malinkatou dodávkou. Řídí Petr. ,,Vidíš tu mlhu?", přitakávám, ,,Tak tahle mlha značí oheň. A to veliký. Požáry tu řádí již minimálně týden. A uhasit se nedají. Na to je plocha příliš rozsáhlá a příliš daleko od civilizace. Dokonce předevčírem to bylo tak špatné, že jsem musel jet krokem. Vůbec přes kouř nebylo vidět." Petr vypráví také o místní samosprávě. Silnice tu jsou horší než jinde prý proto, že peníze na ně si rovnou strkají do kapsy oligarchové z Moskvy. A říká mi ještě jednu zajímavost. Když byla Lada v nejhorším a nikdo nechtěl ruská auta kupovat, tak se sám Putin vydal na turné po celém Rusku - z Petrohradu do Vladivostoku právě Ladou. Nikoliv však tou starou, co známe z tuzemska, ale novou - model Samara. A očividně to zabralo. 

Ust-Kut má na délku asi 40 km a mám obrovské štěstí, že mne Petr hází až na konec města. Pochopit totiž místní MHD by mi asi nejspíš chvilku trvalo. Navíc cesta zabrala spousta času a je už osm hodin večer. Těžké rozhodování, zda jít stavět stan nebo to ještě zkusit a dostat se dál. Přiznám se, že to tu není zrovna nejhezčí. Zkusím to. Snad mne řidič hodí jenom kousek někam k vesničkám a lesíkům.

Tak kousek to úplně není. Michail, věkově asi jako já, míří do Bratsku. První hodinu jízdy se bavíme a to vcelku živě. Michail už je rozvedený, protože zjistil, že ho jeho starší žena podváděla. Do michailova příběhu hraje z rádia píseň ,,Nevěrná". No, ona to asi taková náhoda není. Jen dnes jsem tu píseň slyšel 5x. ,,Hele, ještě to budu ověřovat u šéfa, ale možná tě můžu hodit až do Abakanu. Tam je to moc pěkný. Mohl bys pak navštívit Gorno-Altajsk.", říká Michail. To by byla velká pecka. Bohužel zní šéfův rozkaz ,,remont". Tudíž musí s autem na opravu/údržbu. Během našeho rozhovoru obloha ztmavla a padla noc. Oba tiše mlčíme. Mne padá hlava. Když to vidí Michail, klidně mne nabádá ke spánku. 

Jsou čtyry ráno a Michail mne budí ze sna. ,,Tak jsme doma. Teda, já jsem doma. Ty jsi tu asi poprvé.", přiblble kývám hlavou a snažím se probrat. Mám v zásadě dvě možnosti. Jsem na konci města a tak můžu jít stopovat. Ale jsou čtyry ráno, moc aut nejezdí. A nevyspal jsem se zrovna do růžova. Druhá je stan. Sice tady je pár paneláků, ale kousek odsud je takový hezký plácek, kde by to snad i šlo. Únava vyhrává. Loučím se tedy srdečně s Michailem a jdu zase spát. Na cestu ještě dostávám lahev vodky. No, ta se vždycky hodí. 

Ke spokojenosti mi stačí dát si jenom tzv. ,,dvacet". Mých dvacet jsou konkrétně 4 hodiny tvrdého spánku. A tady se musím podělit o jedno pravidlo. Chcete-li stopnout někoho, kdo jede daleko, tak to zkuste ideálně ráno kolem sedmé. To je šance nejvyšší. Sedm hodin tedy už dávno není, ale i tak mám štěstí. Štěstí na cíl, kam řidič jede - Krasnojarsk. Neštěstí na to, čím jede. Řidič se jmenuje Gregor a nedávno dostudoval střední školu. A auto je vyloženě studentské. Stará Lada. ,,Koukám, že jsi klasik. U nás se říká, že to je super nesmrtelné auto.", začínám řeč. ,,Je to otřesný vrak, který potřebuje každých 500 km opravu. Ale je levná. A v ceně byly i náhradní díly naházené v kufru. Zkrátka auto pro začátečníky.", odpovídá Gregor.

Sám jede ze setkání s přáteli. Přátele má 1 100 km daleko. A teď se vrací domů, před námi jsou ještě stovky kilometrů do jeho domovského města - Krasnojarsku. Musím říct, že není problém ani tak s jeho nezkušeností - vcelku si zanechává rozestupy a nejede agresivně. No, ono to snad ani nejde jinak s tímto strojem. Komplikace však nastávají, když se kochá. A kochá se dost často. Takže vlastně řídíme oba. On drží volant a já stráž. Rád bych řekl, že je to příjemná cesta. Ale nemohu. Cesta Ladou je nepochybně zážitek, ale takový, který chcete prožít krátce a intenzivně. Něco jako jízda tobogánem. Nechcete na tobogánu jet dlouhé hodiny. Naštěstí na konci cesty čeká postel a sprcha. Gregor mi nabízí přespání a já rád přijímám. Stále jsem totiž bez karimatky. Na oplátku se dělím o své skromné zásoby jídla. A ač je cesta dlouhá a nepohodlná, i ona končí. Já po čaji a chlebu s klobáskou mířím do sprchy. Vlasy si musím umýt dvakrát. A možná i to je málo. Doufám, že mají ve městě dobrou čističku.