17 000 km stopem domů z Kamčatky XIV

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů. Tentokrát o uplácení námořníků a plavbě po Leně.

Ráno je těžké. Hlava mě nebolí, ale žaludek rebeluje a cítím se, jak kdyby mne přejel parní válec. Tam a zase zpátky. Vadim je na tom o poznání hůř. S úsměvem mě zdraví a dodává, že má pravděpodobně ještě něco ,,pod kůží". Mimochodem, ruské slovo pro pití alkoholu je ,,buchat". Včera jsme hodně buchali. Protože nevíme ani jeden, kdy odsud vyráží loď, vyrážíme raději hned. Bereme to ale ještě přes obchod se šperky. Vadim musí koupit něco své ženě. Mne zaujali diamanty. Ale...co bych s nima dělal. Navíc dávat tisíce za malý kousek blyštivého čehosi mi přijde zbytečné. V přístavu mi pán za okýnkem oznamuje, že loď odplouvá odpoledne a cena je 12 tisíc rublů(5 000 Kč). To je celkem dost peněz. No, na přemýšlení mám celý den. Loučím se tedy s Vadimem a děkuji mu. On mi dává na cestu ještě několik sušených ryb. 

Počasí má k ideálu opravdu daleko. Je zataženo a už už čekám, kdy začne pršet. Ze břehu řeky se rozhlížím, kde může být nákladní přístav. Pojedu klidně i na lodi s uhlím, ale tolik peněz se mi platit nechce. Po pár minutách se táži místního, kde je nákladní přístav. Ten si mne prohlíží a velí ,,Nasedat!". ,,Sám bys tam nedošel, je to daleko.", pokračuje. Podle krátké jízdy se to zas tak daleko nezdá. Vykládá mne na parkovišti pro kamiony, které čekají, až se budou moci nalodit. ,,Těch se zeptej, určitě tě některý z nich vezme.", loučí se řidič. Ptám se kamioňáků, ale všichni tvrdí, že mají plno. A pomalu začíná pršet. ,,Zeptej se kapitána lodi, jestli tě vezme. Loď kotví tímhle směrem", říká jeden z řidičů a ukazuje rukou. 

,,Dobrý den. Plujete do Ust-Kutu?", křičím směrem ke kapitánskému můstku. Tam se objevuje jakási hlava a ptá se, co chci. Vysvětluji, že potřebuji plout do Ustu-Kutu, protože silnice tam odsud nevede. ,,Jsi sám?", zní otázka z vrchu. Kývu hlavou. Hlava kapitána mizí v okně a po chvilce se objevuje další hlava. ,,Jsem druhý důstojník. Pojď se mnou.", praví. Jdeme do kontejneru přebudovaného na ,,bydlení". Jsou tam dvě palandy vyrobené za války a na nich deky, které působí značně staře a špinavě. Začíná vyjednávání.

,,Kolik stojí lístek na raketku?", ptá se důstojník.

,,10 tisíc rublů", upravuji trochu cenu. 

,,Tak to uděláme za pěťorku."

,,Za čtyry tisíce na ruku."

,,Platí."

Předávám čtyry tisíce rublů a dostávám za ně ,,luxusní kajutu". ,,Vyplouváme zítra, tak si zatím dokup, co potřebuješ.", ještě dodává. Bohužel jsem hloupý a tuto radu ignoruji. Později bych toho měl litovat. Je sice teprve pět odpoledne, ale jdu si lehnout. Spím dlouho. Probouzí mne až najíždění kamionů a aut na trajekt. Do kajuty přichází pár námořníků. ,,Teď nikam nevycházej. Nejsi tady.", oznamují mi. Zůstávám tedy v posteli a čtu si. Jiráska a jeho Staré pověsti české už mám za sebou, Orwella taky, přečtu si tedy znovu Remarqua. Ze zamyšlení mne vytrhává opět ona dvojice. ,,Tak hotovo. Hlavně na sebe moc neupozorňuj. Kdyby na tebe někdo přišel, tak by z toho byl průšvih."

Lodní šrouby zabírají a loď se dává do pohybu. Mířím tedy na příď se porozhlédnout po krajině. Zleva je řeka ohraničena skalami. Ve chvíli, kdy jdu podél zaparkovaného kamionu, vykoukne z nákladového prostoru mužik. ,,Pojď se napít, cizinče." Zajímavé. Ještě jsem s nikým nemluvil a už se o mě ví. Buď to vykecali sami námořníci nebo si to řekli řidiči, co mne včera viděli. Tak či tak, stakančikem vodky nepohrdnu. Nakonec z toho je asi hodinová návštěva. Sedí nás tu pět a já mám k střízlivosti asi nejblíže. Děkuji tedy za pohostinost a vylézám. Po pár metrech mne zastavuje pár ve středních letech. Ti mne hostí polévkou, chlebem, čajem a samohonkou. 

,,Pojď se bratřit", zazní za mnou. Otáčím se a vidím muže v kraťasech, pantoflích a špinavém tričku. ,,Pojď, napijeme se a něco k tomu zakouskneme.", praví. Klidně se trochu něčeho napiju, ale prosím, už žádné další jídlo. Nakonec se ocitám v dalším kamionu - pochopitelně vzadu v přívěsu. Tam jsou celkem tři posádky kamionů, tedy 6 mužů ve věku od 35 do 50 let. Jeden z nich, hlavní kuchař, právě obaluje ryby - kambaly a připravuje je ke smažení. Ten co mne přivedl, Petr, právě rozlévá stakany vodky s názvem ,,Putinovka". Kromě ryb je tu na výběr ještě bramborová kaše z prášku, něco málo rajčat, okurek a zelí. Já, abych nepřišel s prázdnou, tak donáším z kajuty 3 sušené ryby, co jsem dostal. ,,Štika! Výborně, učíš se rychle!", reagují moji hostitelé. Boužel ryby, které jsem přinesl sice byly usušené a vyvrhlé, ale.. v jedné z nich byly jikry. ,,Na, cizinče, tohle je delikatesa a patří vždy tomu, kdo rybu přinesl", řekl kuchař a podal mi sušené jikry. Kdybych v sobě neměl 300 gramů vodky, asi bych s tím měl problém. ,,A teď křest. Jsi věřící, že?", zaznívá otázka. ,,Jistě, křesťan.", odpovídám. ,,Výborně, teď tě ještě musíme pokřtít v řece Leně. Je to takový místní zvyk.", říká Petr. Svékám se tedy pouze do spodního prádla a jde se na to. První vědro ledové vody. A následují ještě další dvě. Abych v tom nebyl sám, i zbytek se ,,koupe". ,,A teď se jdeme napít!"

Pokračování příště....