17 000 km stopem domů z Kamčatky IV

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

Je ráno. Ráno na Kamčatce. Přišlo na mne lehké nechutenství, tak ani nesnídám a jdu pomalu balit stan. Není kam chvátat. Stejně nic nejezdí. Za čtvrt hodiny už mám krosnu na zádech a štráduji si to pěšky směrem na sever. Stopuji a hned první auto, co se objeví, mi zastavuje. Asi po hodině. 

Jízda je rychlá a divoká. Jinak to zdejší řidiči ani neumí. Povídáme si o místních cestách. V létě je to prý špatný. Ale to stejně netrvá dlouho. Jak říkají místní, tak v červnu léto nezačalo a v červenci už skončilo. Po zbytek roku jsou však cesty zapadané sněhem a vzniká na nich led. A to má svou výhodu, protože sníh a led ,,zalepují" všudypřítomné díry. V zimě tady běžně jezdí po cestách rychlostí přes 100 km/h.

S Voloďou se vezu na rozcestí. On pokračuje dál na svou chatu a já uhýbám vlevo. Cestou na Esso. Je to poslední město, kam se dá v létě dojet. Dál cesta nevede. Leda v zimě. Voloďa mi dal tip, že po trase jsou jakési termální prameny - garéčí istočníky. To si nemohu nechat ujít. Ale než se vypravím na další cestu, zkusím do sebe něco dostat. Shodou okolností je tady motorest. A ač jsou Rusové známí svou pohostinností, tak místní (ne)obsluha vcelku vybočuje. ,,Tady není autobusová čekárna!" zakřičela kyprá paní za barem místo pozdravu. A to jsem si ještě ani nestihl sundat krosnu. Kdybych nepotřeboval koupit vodu a dát si něco k jídlu, okamžitě bych odešel. Ale není zde příliš alternativ. Objednávám si tedy boršč. Skoro nijak nechutná a je drahý. Ale je to jídlo.

Lehce zasycen se vydávám na cestu. Jdu pěšky, ale jenom kousek. Všichni mě varují, že když budu stopovat příliš mimo civilizaci, tak že na mne mohou vyběhnout medvědi. A já těm lidem věřím. Proto se kolem sebe pečlivě rozhlížím, až pomalu dostávám stihomam. Naštěstí mne bere opět první auto a vysazuje mne v areálu s horkými prameny. Nedá se to označit ani jako retro. Připadám si jako v 70. letech. Skoro nikdo tady není. Až na jeden pár, s kterým se dávám do řeči. A domlouvám si s nimi, že mne zítra vezmou dál. Lidé jsou tu zkrátka báječní. A horké prameny taky. 

Po dvou hodinách cachtání v horkém bazéně a kocháním se výhledem na sopku se cítím skvěle. Výhodou také je, že jsem čistý. Nevýhodou, že i ve sprchách teče termální voda, která je cítit sírou. Zkrátka voním jako zkažená vajíčka. Ale s tím kromě voňavky stejně nic neudělám. A řidiči jsou na to, dle reakcí, asi zvyklí. 

Esso. Konečně. Městečko uprostřed divočiny. Je mi záhadou, čím se zde lidé živí. Rychle docházím do centra, kde teče i nádherná řeka. Sedám si tady do altánku a jde se vařit. Tohle tady asi neviděli. Dva staříci na lavičce a parta kluků s míčem si mne se zájmem prohlíží, zatím co já se snažím ohřát vodu pro svou čínskou polévku. Ty se zde nazývají ,,deširak". Mimochodem, mají tady také muzeum severských národů. Tak se tam jdu kouknout.

Pokračování příště...