Rolls-Royce vozil svého majitele 78 let

Sdílím názor, že je třeba respektovat a vzdávat úctu vozům, které své majitele dokázaly vozit třeba několik desetiletí a poté mohou dále rozdávat radost, protože se vystaví do muzea, či se stanou součástí soukromé sbírky. Mám pro vás dnes jeden krásně transparentní příklad.

Není to sice příklad evropský, protože je o jednom Američanovi, ale myslím, že v tomto případě je to úplně jedno. Byl jednou jeden mladík. Jmenoval se Allen Swift a žil ve Springfieldu ve státě Massachusetts. Rodina si nežila vůbec špatně a tak po zdárném dokončení studia dostal Allen po promoci od svého otce  automobil. Neobyčejný, ušlechtilý a ručně vyrobený stroj. Byl to Rolls-Royce Piccadilly P1 Roadster. Allen si jej zamiloval natolik, že se pro něj Rolls stal naprosto neocenitelným bohatstvím. Rozhodl se, že ho nikdy neprodá. Swift za svůj dlouhý život ujel v tomto automobilu 170 tisíc mil a řídil jej až do roku 2005, kdy ve věku 102 let zemřel. Je to nádherný výraz lásky a hrdosti, která může trvat celý život.

Allen Swift se stal mezi majiteli a fanoušky Rolls Royce Motors legendou, protože automobil dané značky vlastnil déle, než jakýkoli jiný člověk na světě. Dostalo se mu dokonce uznání od vedení samotné automobilky, která mu u příležitosti výročního zasedání v roce 1994 udělila čestné uznání v podobě křišťálové sošky Spirit of Ecstasy.

V roce 1988 prošlo auto citlivou renovací. Rám a interiér byly opraveny a karoserie byla ošetřena a nově nalakována u společnosti Automotive Restorations Inc., kde měl Swift svého dlouholetého přítele. Svěřoval tak svou plechovou milenku jen lidem, které znal a věřil jim. Taktéž motor prošel generální opravou. Tu provedla firma Vintage Garage of Brookfield.

Ještě před smrtí se Swift rozhodl, že automobil věnuje Muzeu historie Springfieldu a přislíbil také finanční dar ve výši jednoho milionu dolarů. Ani ve stáří tedy jeho vášeň a láska nijak neochabla a nezevšednila. Auto zkrátka nemohl jen tak prodat někomu jinému. Věnovat auto do muzea, kde je od začátku součástí stálé expozice, bylo zároveň i logickým a rozumným rozhodnutím. Celé to má totiž ještě jeden zvláštní význam. V roce 1920 potřebovala britská automobilka vytvořit v USA výrobní závod a jako místo byl vybrán právě Springfield, protože ve městě žilo mnoho vysoce kvalifikovaných a zručných řemeslníků. Za dobu 11 let do roku 1931 vzniklo v této fabrice celkem 2944 vozidel.

Celá tahle věc mi připadá opravdu dojemná. Jde o dar mimořádně dlouhého života, který podle všeho prožil Swift šťastně především díky tomu, že mu stálou společnost dělal čtyřkolový dar od milujícího otce. Automobil, který měl pro jednoho člověka nezměrný význam a hodnotu.

Dnes už nenajdete moc takovýchto lidí a možná, že to má přímý důsledek. Už se nevyrábí auta, jež by vás vozila takřka 80 let.