Nad propastí

Tentokrát menší, kratší poezie...  „Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. u té první si tím však nejsem tak jist“  

Nad 
propastí
z mojí 
chudé 
duše
slyším
tikot
srdcí 
dechberoucí 
v šeru 
Nad
propastí
svírám
zbraně
a jejich
smutné
spouště
Spouštím
sám 
sebe
do cest
protisměru 
Nad 
propastí
vzpomínám
na
vše
co bylo
a není
Slyším
jen
ozvěnu
v 
krytu 
překvapených
Každý 
den
okolo
těch
tváří
Co
tváří 
se
jako
by 
měly záři
Co 
září
jen 
z 
hlouposti

To cítím...
že
Okolo těch všedních lidí 
tak obyčejně smělý 
v jasu očích co vidí
zůstávám němým 
a
jest
zase
ráno

Konec
(zde nedopsáno...)
„Vždy je lepší hovořit s rozumným člověkem o něčem hloupém, než s hlupákem o něčem rozumném.“