O zločinech kapitalismu………

……..se nemluví. Média jsou plná obžaloby zločinů nacismu a komunismu. Je dobře, že se o těchto temných stránkách dějin hovoří. Ovšem jen objektivní diskuze může společnosti prospět. Bohužel média mají v této věci do objektivity daleko. Romantizují rakousko – uherské a prvorepublikové zřízení, aby se komunistický režim jevil v tomto kontrastu ještě zločinnější a zamlčují nepopíratelný historický fakt: totiž že nástup nacistické a komunistické diktatury v evropských zemích byl způsoben dlouhodobou frustrací obyčejných lidí z neradostného žití či spíše přežívání v raném kapitalismu.

Podívejme se  na život obyčejného člověka 19. století, Evropana z nejnižší společenské vrstvy.

Nejdřív tohoto člověka definujme. Byl to člověk jakých bylo všude spousta a proto byl lehko nahraditelný. Byl to dělník v továrnách, manufakturách, hutích, dolech, tkalcovnách. Vykonával tvrdou práci obvykle 14 až 16 hodin denně, 6 dnů v týdnu. Byl to muž, byla to žena a bohužel byly to často i děti. Od pěti let věku. Byl to námezdní dělník z povolání. Od dětství až do skonu.

Život námezdního dělníka na počátku 19. století byl opravdu žalostný. Mzda kterou za svou práci dostal vystačila sotva na jeho holé přežití. Spousty továrníků navíc mzdy nevyplácelo v hotovosti, ale pomocí poukázek, za které se dalo nakupovat jen v firemních koloniálech. Tím si továrník zajistil, že mu dělník neodejde za lepším. Nevolnictví tak pokračovalo i sto let po jeho formálním zrušení. Námezdní dělník se nicméně modlil aby mohl pracovat co nejdéle. Pokud totiž utrpěl při výkonu práce úraz, neměl nárok na žádné odškodnění či důchod. Byl tak odkázán na milodary příbuzných a přátel, kteří ovšem byli většinou rovněž z řad zbídačených dělníků. Smrt hladem u zmrzačených či starých lidí neschopných pracovat nebyla ničím výjimečným.

Největším zločinem kapitalismu byla dětská práce. Pracovaly děti od pěti let. Zpráva Komise pro dětskou práci z roku 1842 uvádí slova osmileté holčičky pracující v dole: „Někdy musím zavírat a otvírat dvířka ventilátorů potmě a bojím se…Někdy, když mám světlo, tak si zpívám, ale potmě ne. Potmě se zpívat bojím.“ Velmi barvitě líčí dětskou práci v dolech spisovatel Alexander Cordell. Ten například v knize „Můj krásný bouřlivý Wales“ líčí jak jistá asi osmiletá dívenka uklouzla při vytlačování vozíku hlušiny a tento ji následně  rozdrtil nohu.

Shrneme – li výše uvedená fakta docházíme k realistickému závěru. Námezdní dělník 19. století byl pro svého zaměstnavatele jen nástrojem k získávaní nepředstavitelného bohatství. Byl jen kusem hmoty vykonávající pracovní úkony. Situace byla v podstatě stejná v Anglii, Německu, Francii i Rakousku – Uhersku. Historik Jean – Baptiste Duroselle uvádí ve své knize „Dějiny Evropy“, že v letech 1815 – 1914 emigrovalo vlivem katastrofálních chudoby okolo 50. milionů obyvatel do zámoří. Situace dělnictva se postupem času velmi pomalu zlepšovala díky sílícímu dělnickému hnutí, zakládání odborových organizací a dělnických stran. I tak byla situace i v první polovině 20. století pro běžný lid neradostná a pracovní podmínky katastrofální. To uvádí například ve svých dílech i soudobý autor George Orwell. Za těchto podmínek není divu, že došlo vlivem společenského kvasu k nástupu nacismu a komunismu.