Zbytečná smrt na záškrt

Po dlouhé době má Česká republika mrtvé dítě na záškrt. Výsledek antivaxerského trendu - gratulace...

Česká republika měla ještě za doby totality jednu z nejlepších prevencí na infekční nemoci, které před érou antibiotik a účinných léků kosily populace nevídaným způsobem. V povědomí je informace, že se v rodinách ze 6-8 dětí dožilo dospělosti 2-3. Zbytek zemřel v kojeneckém či raném dětském věku na choroby, které dnes už neznáme.

Nejspíše bude nutné i pro lékaře oprášit starší učebnice, kde byly popisovány příznaky chorob, které však neměl – naštěstí – nikdy možnost vidět in natura.

Představa, že pokud se nemoc nevyskytla po dobu 30 let, tak neexistuje, se zřejmě zahnízdila v povědomí našich občanů, navíc uvyklých brát zdravotnictví jako jakousi opravnu vadného materiálu. Že všechno lze vyléčit, ža antibiotika jsou všemocná a že stačí pár tablet a jede se dál.

Navíc se díky sociálním sítím začínají realizovat jedinci, kteří po přečtení několika sjetin podobně smýšlejících tvůrců začnou zpochybňovat prevenci očkování jako státní teror, jako snahu temných skupin implantovat čipy a na dálku je ovládat. Jistě si pamatujeme výstupy i některých veřejně činných volených představitelů, kteří statečně bojovali proti vakcinaci za doby covidové pandemie a nabízeli desinfekci per os a podobné zhovadilosti.

Vím od kolegů pediatrů, jak některé matky přímo zuřivě odmítají očkovat své děti. Což jim však nebrání, aby při případné infekční nemoci jejich dětí požadovaly co nejúčinnější ( a tedy samozřejmě i nejdražší ) léčbu.

Případ úmrtí na záškrt (původce je bakterie Corynebacterium diphteridae s tvorbou silných toxinů, napadajících jednak dýchací cesty, ale i vnitřní orgány) je nejspíše začátkem, neboť rodičů pod vlivem různých desinformací přibývá.

Není to jen tragédie v dané rodině. Neočkované dítě může svou infekční náloží nakazit další děti ve skupině, které jsou sice očkovány, avšak ne proti masivnímu přívalu infekčního agens.

Pro stát to samozřejmě znamená obrovské výdaje na léčbu.

Problém neočkování je tedy problémem nás všech. A je na státní moci, aby v tomto případě uplatnila to, za co ji platíme. Tedy ochranu našeho zdraví před nezodpovědnými jedinci, kteří mají pocit, že vědí o medicíně mnohem více, než lékaři.