Zápisky zoufalého lékaře - žádanky

Život a práce ambulantního lékaře má - jako koneckonců vše na světě - své světlé a stinné stránky. Jednou z těch mnoha druhých jmenovaných je komunikace se zdravotní pojišťovnou, najmě revizními lékaři

Jsem pamětníkem i dob předlistopadových, kdy v mé profesi bylo vše jaksi přehledné. Totiž - nebyly léky, respektive byly jen některé a mnohé z nich jen málo účinné, pokud člověk potřeboval nějaký speciální lék, musel to schvalovat nejen primář, ale i ředitel nemocnice. Šlo o tzv. "dovoz", případně "cizina" (čímž byl myšlen prohnilý kapitalistický svět, odkud se tu a tam podařilo sehnat cosi z CIBA-GEIGY, se sídlem ve Švýcarsku a tak mohl být lék nemocnému podán). Netýkalo se zasloužilých soudruhů, u nichž byl servis z této oblasti bezchybný a tím de facto bezproblémový.

Čas oponou trhnul a náš svět se tomu prohnilému kapitalismu přiblížil.  Není zásadního rozdílu v portfoliu léků pro nemocného kupř. v Miami a Žatci. Disponujeme tím nejlepším, co ve světě existuje. Zdálo by se, že vše je v naprostém pořádku a není důvod si stěžovat. Pacient však nevidí odvrácenou stranu, tedy proces zpracování jeho přání a cestu k cíli, tedy vydání předmětného léku/pomůcky do jeho užívání.

Mezi lékaře a pacienty byl vložen de facto parazitní článek a tím je tzv. "zdravotní pojišťovna", což je poněkud zavádějící název, neboť jde o organizaci, která přerozděluje povinnou zdravotní daň obyvatel potřebným a ponechává si jisté procento pro svůj vlastní chod. O nějaké "pojištění" zdraví v žádném případě nejde.

Základním komunikačním prostředkem mezi lékařem a tzv. pojišťovnou je žádanka. V dobách nedávno minulých tištěná, posílána poštou či osobně na podatelnu, nyní krásně elektronicky, případě pomocí datové schránky. Lékař vypíše jednak žádanku (dokument 1) , ve většině případů i zdůvodnění, proč žádá (dokument 2) a v složitějších případech i lékařskou zprávu z vyšetření (dokument 3). Jak snadné a přehledné, což?

Nicméně všechno má své mouchy, někdy i poněkud větší faunu.

Pacientka, jež v 17 letech po autonehodě ochrnula vlivem poranění míchy prakticky na všechny 4 končetiny (zůstal jen pohyb pravou paží a částečně i 2 prsty na pravé ruce). Starám se o ni od doby traumatu, nyní má 42 let. Je statečná, pracuje u PC, má jedno zdravé dítě. Za tu dobu dostala řadu pomůcek (invalidní vozík, speciální postel, potřebný materiál proti proleženínám, které u podobných případů bývají časté a jsou přímým ohrožením života).

Krátké odbočení, ale důležité. Zdravotní pojišťovna o vás ví prakticky všechno. U kterého lékaře jste byli a kolikrát, co vám prováděl, čím vás léčil a co berete za léky. Samozřejmě i všechny pomůcky, které jste v případě vážného stavu obdrželi.  U chronicky nemocných je samozřejmě objem dat velký a přehledný.

Moje pacientka vznesla požadavek na speciální sedák proti proleženinám v ceně okolo 3.500,- Kč. Zadávám kód z minulého období na stejnou  věc a vypisuji dokument 1 a dokument 2. Předpokládám, že revizní lékař, který věc schvaluje, má o jejím stavu přehled i vědomost, že se nejspíše nezmění, jak tomu u podobných úrazů bývá (jediným odborníkem na sešití míchy a obnovu funkce byl v 80. letech našeho století sovětský lékař Jumašev, který ovšem nedokázal předvést jediného pacienta a byl na kongresu neurochirurgů veřejně vypískán).

Nicméně, datová schránka o týden později sděluje, že kód pomůcky je již zastaralý a je nutno napsat nový (proč  se kódy pomůcek mění v cca 5 letých intervalech nevím, nejspíše jde o umělou zaměstnanost úředníka pojišťovny). Je tedy jasné, že je nutno napsat dokument 1 a dokument 2 znovu.  Napsáno, odesláno.  Za týden dostávám výzvu k doplnění žádosti, neboť reviznímu lékaři chybí dokument 3.

Dovolil jsem si neslýchanou drzost. Volat na pojišťovnu, proč musím opakovaně a neustále u této postižené psát všechno dokola, když není nic snažšího, než rozkliknout minulou zprávu a zjistit neměnný  a tristní stav. Přes subalterní úřednici se po cca 10 minutách dostávám k předmětné revizní lékařce.

Málokdy si pamatuji průběh a styl rozhovoru, tento však byl výjimkou. Po sdělení mé námitky, jestli je opravdu nutné psát stále a stále dokola totéž dostávám sodu. Je přetížená, nemá čas číst (vypracování protokolu o mém pochybení trvá jistě několik minut), my v terénní praxi máme celkem pendrek co na práci a ona za  nás nebude vykonávat naši práci. Vše je přeci dle dikce zákona vyhlášky, kterou bych si měl nastudovat. Dostal jsem čas na špitnutí čehosi o logice, ale byl jsem zepsut jako školák s cigárem, přistižený ředitelem na školním WC.

Time si money, končím zbytečný rozhovor, píšu vše znovu (dokument 1,2,3).

Dnes dostávám informaci, že pojišťovna má k dispozici pouze dokument 3 z roku 2020, tedy "starý" a potřebuje "čerstvý". Ten poslední z minulého týdne byl někde zašantročen a mně už nezbyly síly volat s upozorněním, že v pojišťovne panuje chlív. Pokorně vypisuji nový dokument 3.

Třeba s mou pacientkou zvítězíme. Jsme totiž už docela blízko.

Psáno pro www.blogosfera.cz