Začíná Palachův týden

V příštím týdnu si budeme připomínat 50 let od chvíle, kdy jeden student filosofie obětoval svůj život, aby probral národ z letargie. Paradoxně se mu to povedlo až za dalších 20 let.

Češi jsou národem, který má jednu zajímavou a ve světě nejspíše docela ojedinělou vlastnost. Jsme schopni se v kritických chvílích skutečně semknout a držet neuvěřitelným způsobem pospolu. (vyjma několika málo zrádců a kolaborantů, jejichž jména jsou všem známá). 

V srpnu 1968 projevil náš národ onu vlastnost měrou vrchovatou. Lidé byli k sobě vlídní a laskaví, projevovali neuvěřitelnou vynalézavost a statečnost a země byla vzdor bezohledné okupační moci prosycena humorem, projevujícím se v nápisech všeho druhu, obracením směrovek (takže okupační kolony bloudily po vlastech českých), technici v Československém rozhlase dokázali nemožné, aby zachovali vysílání pro celou zem. 

Další vlastností našeho národa je pak i to, že onen patos, nadšení a odhodlání se pomalu vytrácí, že ideje, za které jsme schopni vyjít do ulic a stát i proti tankům, se začnou vytrácet, rozmělňovat a začne převládat jakýsi pragmatický duch. Jinými slovy začneme posuzovat, jestli nám ta námaha stojí za to. A historie ukazuje, že jen v minulém století se podobná situace s jistými obměnami opakovala celkem třikrát. 

Jan Palach se neupálil na protest proti sovětské okupaci, ale právě pro onu letargii, která za pouhé 4 měsíce od srpna roku 1968 zachvátila celou společnost. Jistě, byla způsobena i morálním kolapsem těch, které národ považoval za své hrdiny a kteří se ukázali být více poslušnými vykonavateli proletářského internacionalismu než skutečnými vlastenci. Nicméně stále více lidí, kteří psali nápisy a dělali si z ruských mužiků šprťouchlata, se tak nějak rozhodlo, že bude lépe, když budou mlčet, ti podnikavější pak vstupovali do strany komunistů, aby se měli ještě líp. 

Čin Jana Palacha a jeho smrt a následný pohřeb ještě na chvíli v některých probudil aspoň malý záblesk svědomí, který se však v roce 1969 zcela vytratil a začalo období s matoucím názvem normalizace, i když normálního v něm nebylo téměř nic. Lámání charakterů, double speak (jinak na veřejnosti a jinak doma), úniky na chaty, jistá "dohoda" s mocí, že za držení huby se po ní nebude dostávat. 

Historie však ukazuje, že některé věci se mají svůj dějinný význam, i když se to zpočátku vůbec nezdá možné. Přesně za 20 let od smrti Jana Palacha se komunistická moc nechala strhnout k naprosto zbytečné reakci při pokusu o zapálení svíčky v místě, kde svůj čin provedl. Místo, aby tato pietní vzpomínka proběhla bez většího povšimnutí, reagovala brutálním a neadekvátním způsobem. Tehdejší ministr vnitra František Kincl považoval tuto akci za nejvyšší stupeň ohrožení veřejného pořádku a do Prahy bylo povoláno 3500 příslušníků SNB a 1300 členů Lidových milicí. To paradoxně vyvolalo zájem zejména mladších občanů, v nichž už nebyla ona "připosranost" jejich rodičů, takže se z původně malé manifestace stala celonárodní záležitost. 

Ukázalo se, že národ na Jana Palacha nezapomněl, že vzdor zničení jeho hrobu na Olšanských hřbitovech a tajné exhumaci jeho těla, spálení a předání urny do hrobky v rodných Všetatech (vše bez vědomí matky a bratra), že vzdor nesmyslnému násilí a překážkám při návštěvě všetatského hřbitova, je schopen se opět začít stmelovat a hlavně - přestat se bát. Totalitní režim je eo ipso založen na strachu obyvatel z vládnoucí moci. Pokud strach pomine, je to vždy signál, že tento režim už to má spočítané. 

Jan Palach zůstává mučedníkem našich dějin, nikoli sebevrahem. Chesterton napsal, že sebevrah pohrdá životem, zatímco mučedník smrtí. Jan Palach "nevrátil Bohu vstupenku" dle Dostojevského, on provedl to, co mnozí mučedníci v dějinách před ním. Dal svůj život za to, aby ostatní žili jinak a lépe, což se mu povedlo až za zmíněných 20 let.

Čest a úcta jeho památce.