Výročí soudružských poprav

Dne 3.12.1952 bylo na dvoře pankrácké věznice oběšeno 11 předních činitelů KSČ. Dějiny spíše výjimečně zaznamenaly historickou spravedlnost.

Do tohoto data byla pankrácká šibenice rezervována pro tzv. odpůrce režimu, t.j. zpočátku politické protivníky /pokud to tak lze vůbec nazvat/. Většinově však šlo o občany ČSR, kteří jen chtěli žít po svém a nezadat si s vládnoucím režimem. Smrtí tak byli trestáni sedláci, bránící svůj majetek, lidé, kteří chtěli odejít do zahraničí, kněží, kteří jen poskytli přístřeší pronásledovaným apod.

Proces s protistátním spikleneckým centrem, vedeným Rudolfem Slánským, byl však monstrózní akcí, řízenou přímo z Moskvy, kde paranoidní a fyzicky chátrající Josif Džugašvili již naplno rozjel svůj vlak hledání nepřátel ve svém okolí. Po ztrátě svého vlivu v Izraeli a v Jugoslávii si byl vědom, že poslední možností, jak udržet internacionální soudržnost dělnicko-rolnických zřízení, je nastolení vlády teroru. Je smutnou skutečností, že ze všech satelitů SSSR se právě v Československu odehrál proces zdaleka největší.

Špatná hospodářská situace, kdy se po zrušení soukromého vlastnictví tzv. výrobních prostředků jasně ukazovala neschopnost komunistů vést hospodářství k prosperitě, kdy se začala projevovat jako nesmyslná orientace naší země na ruskou metodu těžkého průmyslu, kdy zemi již naplno ovládala komunistická klika "chránící"své občany ostnatým drátem a vysokým napětím na hranicích, bylo nutno ve smyslu římského "chléb a hry" předhodit plebejcům spektákl a současně i viníka objektivních potíží. 

Gottwald, ničený alkoholem a syfilidou, si nejspíše oddechl, že v oblíbené stalinské hře na Černého Petra mu nezůstal v ruce. Stejně ochotně jako u dr Milady Horákové souhlasil s uvězněním svých dlouholetých kamarádů, tzv."karlínských kluků" s nimiž ve dvacátých letech 20.století celou šarádu připravoval. 

Samotný proces je dostatečně zmapován, díky archívům jsou k dispozici i záznamy ze soudní frašky, kde soudruzi začínají odpovídat na otázky naučenými sekvencemi, mnohdy ještě dříve, než jim je prokurátor Urválek či soudce položili. Kniha jednoho z přeživších - Artura Londona - s názvem Doznání, by měla být povinným čtením všech politiků /jakkoli šlo o pomatence, který po svém zázračném úniku před oprátkou později emigroval do Paříže a kde i přes vyvraždění svých přátel stále horoval pro komunistickou myšlenku/.

Je málo procesů, kde obvinění pro sebe žádají co nejpřísnější trest. Většinou každý - jak obviněný, tak i obhájce - hledá možnost skuliny v zákonu, polehčující okolnosti či žádá soud o shovívavost. Zde však bylo vše jasně dané předem, obhájci radili svým mandantům o co největší sebeponížení a sebedestrukci. Možná to byla bláhovost obžalovaných, kteří - i přes bohaté zkušenosti s vraždícím režimem, který zakládali a udržovali v chodu - doufali, že nebudou popraveni.

Je však možné, že nakonec aspoň někteří z nich uvěřili, že jejich exekuce posune všemocnou stranu zase o kousek dále, že nakonec - pokud to strana řekla - tak nejspíše nějakou vinu nesou a je vlastně dobře, že se tak děje. Národ se semknul proti těmto "sionisticko-titovským" zrádcům, pracovní kolektivy se předháněly v tom, který z nich zvolí ve své rezoluci co nejodpornější adjektivum v popisu osob, kterým ještě před rokem pochleboval, mával v průvodech a posílal dary k výročím. I někteří umělci pak svým způsobem vyjádřili své rozhořčení, z nichž nejznámějším básnickým termínem byla "psovi psí smrt".

Dnešní datum by z mnoha důvodů, z nichž jsem uvedl jen některé, nemělo být zapomenuto.