Vinnetou a Old Shatterhand byli moje dětství, zrovna tak jako třeba foglarovky. Nás, kluky, učili čestnosti, spravedlnosti i víře, že zlo nakonec přes různé peripetie boj s dobrem prohraje. Možná i kvůli těmhle vzorům jsem byl v životě o fous poctivější a rovnější, byť s tou vírou v samozřejmost potrestání každého zla to úplně vždycky nevyšlo. O žádný laciný brak nebo šunt nešlo (v té době a ve svém žánru indiánek a westernů), ani scenáristicky, režijně, ani herecky (účinkovala tam řada pozdějších hvězd jako např. Götz George), kamerově (např. jak Senter střílí pro zábavu bizony), na dobu vzniku tam byly i dobře zvládnuté bojové scény, výběr nádherných lokací, a hudba Martina Böttchera byla skvostná. Nejcennější byly májovky v režii H.Reinla, do nichž počítám i film Old Shatterhand, který nerežíroval Reinl, ale Hugo Fregonese. První nahá žena, kterou jsem ve filmu spatřil, byla Bílá holubice u vodopádu. Ty další májovky (bez Lexe Barkera) už byly daleko slabší, evidentně tam chyběly i produkční peníze, atd. Tam už by se o braku mluvit dalo.
Rasová, genderová, menšinová “korektnost” dosáhla v posledních letech i obludných forem, dokonce i jako čistý rasismus, jen s obráceným znaménkem. Hlasatelů čistoty přibylo, a s nimi i kupodivu myšlenkové špíny. Anti Rasistické Dementy (zkratka ARD) ignoruji, Tomáši.
