Těžká noc morální hlavy státu

Být hlavou státu v klidných dobách není složité. Teprve ve zlomových okamžicích se ukazuje, kdo byl vlastně zvolen.

V noci ze 14.-15.března 1939 zažil III. president Československé republiky nejspíše nejhorší okamžik svého života. 

Po politickém krachu jeho předchůdce dr Edvarda Beneše byl  dne 30. listopadu 1938 hlavou státu zvolen JUDr. Emil Hácha. Tento muž, o němž se toho moc neví, byl dlouhá léta předsedou Nejvyššího správního soudu, vynikajícím znalcem anglosaského práva a v době svého zvolení již člověkem na zaslouženém odpočinku. Jistě měl po svém náročném životě zcela jinou představu klidné pense.

Jako moudrý muž, zkušený a světa znalý musel vědět, že jho, které na sebe svým zvolením vzal, bude těžké a výsledek špatný. Tzv. druhá republika, která trvala jen 167 dní, byla na území okleštěného státu, zbavena pohraničních pevností, vystavena neustálým pohraničním šarvátkám a to nejen ze strany německých ordnerů a freikorpsu, ale i maďarských a polských bojůvek. Na Slovensku již v plné míře hořely nacionalistické vášně s touhou vymanit se z "područí" Prahy. Republika byla plná uprchlíků ze Sudet.

Za tohoto stavu odjel president Hácha zvláštním vlakem do Berlína k jednání, o němž musel vědět, jak nejspíše dopadne. Jistě už měl i zprávy o zahájení obsazování okleštěné republiky německou brannou mocí. Adolf Hitler na něj vyvinul obrovský nátlak s výhrůžkou o bombardování českého území. Je skutečností, že dr. Emil Hácha statečně vzdoroval, po srdečním kolapsu /který vyděsil Hitlera s vědomím, že pokud by dr Hácha zemřel, byl by označen za jeho vraha/, však nakonec podepsal souhlas s obsazením České republiky. Domů do vlasti se již vracel jako tzv."protektorátní president".

Historikové - zejména ti komunističtí - líčí presidenta Háchu jako zrádce. 40 poválečných let a přirozený úbytek pamětníků pak tento postulát jaksi zakořenilo. Tím se vytratily všechny další kroky tohoto statečného muže. Málo se ví, že odmítl podepsat věrnost nacistům, že svým osobním přístupem zachránil množství lidí z vězení a před smrtí. Málo se ví, že zpočátku spolupracoval s exilovou vládou v Londýně. 

Po atentátu na R. Heydricha se z něj již stal zlomený člověk, sužovaný pokročilou arteriosklerosou mozku a udržovaný ve funkci jen pro jakousi zvrhlost okupační moci.

Tragédií a ostudou zůstává, že po osvobození vlasti byl uvržen do pankrácké věznice, kde zemřel zcela opomenut. Na jeho smutném konci měl lví podíl i jeho předchůdce a nástupce dr. Edvard Beneš, jemuž jeho vlastní ješitnost nedovolila přiznat vlastní selhání, které měl za necelé tři roky zopakovat v podobě daleko horší pro vlast a za zcela jiných podmínek, než v kterých se nacházel president Hácha dne 14. března 1939. 

Múžeme říci, že žádný president v našich dějinách nebyl v podobné situaci, jako byl v noci ze 14.-15. března JUDr. Emil Hácha. Z Berlína odjel poražen a ponížen, avšak po statečném boji s vědomím, že udělal vše, co mohl. Jeho charakter zůstal i přes tuto porážku pevný.

Zatímco E. Beneš má pamětní desku v parlamentu ČR a sochy po republice, JUDr. Emila Háchu připomíná jen pamětní deska na jeho rodném domě v Trhových Svinech v jižních Čechách. Jen prosté srovnání statečnosti a morální vyspělosti obou těchto hlav státu ukazuje, že jde o výrazný nepoměr. Třeba se někdy dočkáme spravedlivého zhodnocení odkazu malého velkého muže, který přes všechny peripetie byl opravdovým mužem služby státu.