Tak Urválka jsme konečně odsoudili. A co Kléma?

Policie dle médií uzavřela případ Josefa Urválka, státního zástupce, který se vědomě podílel na vraždě Milady Horákové. Půjde se dále?

Záběry Josefa Urválka, který kňučivým hlasem, avšak s dokonale propracovanými větami s akcentem, který by nadchl leckterého režiséra i profesionálního dívadla, jsou dostatečně známy. Pojmy jako „klubko zmijí, nepřátelé lidově demokratického zřízení, zločinecká centra atd. atd.“ z něj padaly jako přezrálé hrušky. Republika se pevně semkla a psala petice žádající „psovi psí smrt“, myšleno pověsit každého, koho strana obvinila.

Těch procesů byla jistě řada, známé jsou však ty s Miladou Horákovou a posléze s „protistátním spikleneckým centrem okolo Rudolfa Slánského“. To, že u Milady Horákové šlo u justiční vraždu, dnes nejspíše nepochybují ani dožívající skalní komunisté. Všechno bylo divadlo s účelem zastrašit všechny, kteří by tak nějak zapochybovali o vedoucí úloze komunistické strany a lásce k Sovětskému svazu. Představa státního zástupce, který by nacházel nějaké skutečně argumenty, s nimiž by pak nemohl navrhovat smrt provazem, je mimo vší realitu. Představa nestranného soudce, jenž byl s klidem a uvážlivě posuzoval i argumenty obhajoby a poté vynesl spravedlivý – totiž osvobozující – rozsudek, patří rovněž do sféry sci-fi. O osudu Milady Horákové bylo rozhodnuto ještě předtím, než byla zatčena.

O tom druhém procesu, jehož průběh i vyústění jsou známy, snad jen tolik, že v dějinách 50. let dvacátého století šlo o jedinou spravedlnost, protože byli oběšeni ti, kteří zrůdný systém instalovali dle notového partu stalinského Ruska. Nikomu soudnému jich nemůže být líto a to na rozdíl od sedláků, kněží, intelektuálů či studentů, kteří měli stejný osud a to jen proto, že s komunismem nesouhlasili a nechtěli s ním mít nic společného.

Je nutné si uvědomit, že v čele státu byl tehdy tzv. první dělnický president Klement Gottwald. Musel vědět o všem, co se děje, musel vědět o nevině Milady Horákové, musel vědět, že scénář přichází z Moskvy, kde měli s likvidací celých skupin obyvatel a národů již své bohaté zkušenosti. Přesto všechno plnil, podepisoval rozsudky smrti a zamítal žádosti o milost. Musel si zhluboka oddechnout, že na listině smrti není on, ale jeho dlouholetý kamarád z party „karlínských kluků“, s nimiž zakládal stranu bolševického typu. Ani zde neudělal jediný krok, aby jej zachránil před šibenicí. Hrou osudu jen rok poté následoval do pekla svého guru, když mu po návratu ze Stalinova pohřbu praskla aorta, postižená tzv. „syfilitickou mesoaortitidou“ (děkujeme paní Marto).

Otázka zní, kdy se policie pustí u Klementa Gottwalda do téhož zkoumání, jako u Josefa Urválka. Jisté je, že materiálů je přehršel. U odůvodnění pozdního výroku v případě státního zástupce je uvedeno, že je sice již dlouho po smrti (1979), nicméně „ je však konstatování jeho trestní odpovědnosti významné pro historickou i právní spravedlnost“.

A co u Klémy? Tam tomu tak není?