Santiago de Compostela - Camino primitivo

Camino primitivo, cesta nejstarší a nejkrásnější, protože vede horami, kde je jen řídké osídlení. Že si člověk nemá dělat velké plány se tu a tam ukáže jako realita. Přesto – každá cesta je vždy novou zkušeností. I ta letošní.

Byla přede mnou poslední výzva – Camino primitivo. Začátek v Oviedo a po cca 300 kilometrech cíl v Santiagu. Nikdy jsem ji nešel a fotografie slibovaly neskutečné zážitky z vrcholů okolo 1500 metrů. Od ledna poctivě natrénována chůze, v práci uklizeno, vše připraveno. Domýšlivě jsem si přidal to, co jsem minule nestihl, tedy část Irun – Bilbao a podstatnou část cesty severní až ke spojce na Oviedo, kde začínalo to podstatné, proč jsem se letos vydal na cestu. A jako vždy jsem se na cestě dozvěděl cosi o sobě. Což je na všem to nejpodstatnější.

Asi netřeba říkat, kde byla přestupní stanice. Opravený chrám Notre Damme byl plný lidí a tak bylo pro mnohé lepší vychutnávat jarní slunce na nábřeží Seiny.

Nádraží v konečné stanici TGV Hendaye – hranice se Španělskem, stačí přejít most. A začátek celé cesty. To jsem ještě nevěděl, že prvních sedm dní budu prakticky jen stoupat a klesat. Denně 40 kilometrů.

Nicméně, bylo stále se na co dívat. Přímořská cesta okolo Biskajského zálivu přinášela krásné výhledy, spojené s vlídným počasím.

Celkem třikrát je na cestě nutné překonat nějakou úžinu na lodi. někdy jde jen o cca 200 metrů, jindy trochu více, jako v tomto případě plavba do města Santander.

Ve městě Portugalette mají zajímavý způsob dopravy přes záliv. Konstrukce drží kabinu, která jede relativně nízko nad vodní hladinou.

Nemám rád kubismus v malířství, což se netýká staveb a třeba i drobných užitných předmětů. Nicméně tento snad nejznámější Piccasův obraz – tady mozaika v Guernice – je aspoň pro mne výjimkou. Je třeba chvíli sedět a pozorovat a ono se to podstatné vynoří. A nutí k úvaze, protože jde o universální poselství…

Jeden malý autoportrét. Voda byla studená, ale po celodenní štrapáci šlo o výborné osvěžení a úlevu pro nohy poutníkovy.

A ráno je čas na další den, Cesta vede těsně kolem pobřeží, kde je dostatek prostoru.

I úzká cesta ale vede k cíli, jak koneckonců praví Kniha knih.

Od poesie k próze. Moje základní palivo na cestu. Denně 4-5 zastávek na tenhle tér. Cena od 1,3 do 1,7 euro, tedy podstatně levnější, než u nás kdekoliv.

Což se nedá říci o jejich pivu. Vypadá jako ranní moč a taky tak trochu chutná. Měl jsem celkem 2, to první jako pokus na zvířeti a to druhé při úplné dehydrataci jeden opravdu horký den. Rada pro české pivaře – nepít nebo si dovézt cokoli z domu….

Na druhé straně, jejich „pinchos“ jsou vynikající. Jsou to kousky masa, ryb, vajíčka, šunky atd. , kterých je poměrně značný výběr. Člověk si prstem ukáže, na co má chuť, k tomu dvojka vína Rioja a je na večer vymalováno.

A pro neznalé, nejsme ve Španělsku, ale v Baskicku. Mimochodem, tihle dva sedí za vraždu. Takže podobně jako u nás, zločin – jakýkoliv – spáchaný politikem, dělá ze zločince politického vězně. I my jich máme celkem dost…..

Pro mne jedna z velkých záhad. V celém Baskicku až neúměrně vysoký počet vlajek Palestinské autonomie. I množství nápisů, fandící palestinským Arabům a naopak silně hanlivé ke státu Israel.

Do téhle hospody jsem raději nešel……

Nejkrásnější jsou rána. Nikde nikdo – Španělé si rádi přispí a občasný kolemjdoucí nevěřícně zíral na kohosi, kdo vstává časně z vlastní vůle a nikoli z trudné povinnosti.

Porta di mare, jedno z ikonických míst na Camino norte. A nikde nikdo….

Prostor a čas. Dvě základní dimense bytí tam člověk vnímá velmi intensivně, přímo hltá jako čerstvou vodu z pramene. A doba na úvahy, jestli to, za čím spěchá, stojí za tu námahu. Stavby z cca 14 století, stojí tam tedy více jak 700 let. Co je proti tomu ta jedna jediná hodina, než k nim člověk dojde.

I západ slunce má svou poesii…

Tohle je kala. Kytka, u nás zhusta užívaná jako svatební. Pěkně drahá. V Asturii roste v každém příkopu. Poutník si uvědomí, jak je vše relativní. Stačí jen necelých 3.000 kilometrů a věci mají zcela jinou hodnotu.

A tak mi došlo, že mnou vytýčený cíl prostě letos nedám, ale že o nic nejde. Že není třeba být smutný, když jeho fysické potíže náhle brání jít dál. Že už těch více jak 500 kilometrů přineslo spoustu času k úvahám o sobě, o dalších plánech a cestách. Že je někdy dobře neusilovat o věci za každou cenu, ale nechat vše plynout bez bláhové snahy si věci přivlastnit k obrazu svému. Což bylo to nejpodstatnější, co jsem si z letošního Camino odnesl.