Quo vadis, katolická církvi?

Jeden z nejpopulárnějších kněží Marek Vácha byl arcibiskupem Janem Graubnerem odvolán z pozice vikáře akademické farnosti v kostele u Nejsvětějšího Salvátora v Praze.

Bylo použito cosi, co my starší ještě pamatujeme z totalitní doby. Tedy dvouřádkový dopis, bez vysvětlení důvodu odvolání, bez jakékoli předchozí konsultace, pohovoru apod. Byl to projev zpupnosti moci, která dává pocítit svou sílu těm, kteří – dle ní – jaksi vybočili z řady a nedrží lidově řečeno hubu a krok.

Posléze se objevil důvod. TV Noe vysílala ze šenku Břevnovského kláštera bohoslužbu, kterou vedl právě Marek Orko Vácha. Byla nazvána Hospodin v hospodě. Pokud jste zhlédli záznam, tak šenk byl narvaný lidmi, ti, kteří seděli u stolu měli na něm sklenice vína i piva. To pobouřilo ony pověstné „početné skupiny“ občanů (věřících), kteří tuto formu považovali za znesvěcení rituálu katolické bohoslužby a požadovaly okamžitou nápravu.

Nejsem teologicky vzdělán natolik, abych znal přesné předpisy formy vedení mše svaté, nicméně jsem si jist, že vůbec první bohoslužba křesťanského ritu byla vedena samotným Mistrem – Ježíšem v hospodě, kam zavítal se svými 12 apoštoly v předvečer své násilné smrti. Tam poprvé pronesl klíčovou větu o proměňování chleba a vína v Jeho tělo a krev. Nepochybně mnoho dalších let byly mše vedeny v katakombách, soukromých prostorách atd. Teprve o mnoho set let později se začaly stavět chrámy.

Za dob totality v kriminálech a jáchymovských lágrech vedli uvěznění kněží bohoslužby, které nepochybně nesplňovaly požadavky formy oněch „početných skupin“ věřících. I papež slouží mše na obrovských stadionech, kde se několik dní předtím hraje fotbal se všemi jeho projevy na hřišti i na tribunách, kde se vulgaritami až tak nešetří.

Katolická církev by měla řešit jiné věci. Kupříkladu tutlání sexuálního zneužívání mladistvých, které „řeší“ přeložením provinivšího se kněze do jiné farnosti. Počátkem 90. let 20 století byly v Irsku nalezeny v klášterech hromadné hroby chovanek a malých dětí, které zemřely matkám, jež byly „zaměstnány“ v tzv. Magdaleniných prádelnách. Šlo o ženy, které jako svobodné otěhotněly a rodina se jich zřekla, případně mentálně nemocné dívky. Celý svůj život dřely praním prádla bez mzdy, bez možnosti odchodu. Jejich porozené děti byly de facto umučeny a zahrabány v prostorách klášterních zdí. (odkaz na knihu, popisující tyto události je uveden na konci blogu). Našlo by se však toho mnohem více.

Zdá se, že podle arcibiskupa Graubnera a oněch „početných skupin“ je forma důležitější než obsah. Pamatuji řadu kněží, kteří v rámci kázání tak nějak rozředili evangelium, aniž by přinesli byť jen jedinou myšlenku. Nepochybně tak přesně splnili to, co je jim předepsáno a neměli tak potíže. Pamatuji na několik, kteří v rámci mého povolání požadovali předpis antidepresiv.

Na druhé straně jsou ti, kteří jdou obrazně řečeno „na dřeň“. Kteří se přesně ve smyslu evangelia snaží mezi lidmi sdělovat to podstatné, co nám bylo svěřeno jako odkaz Mistra. Nepotřebují k tomu chrámy, varhanní doprovod či ornáty. Vnímavému posluchačí, ať věřícímu, hledajícímu či ateistovi sdělují cosi, co je či by být mělo podstatou naší krátké existence zde na Zemi. Že je lepší nekrást, nelhat a chovat se k druhým vlídně. Že lze při otevřených očích a mysli najít smysl života.

Měl jsem vzácnou možnost s otcem Markem Váchou po jedné z jeho brilantních přednášek na neurologickém kongresu poobědvat. Jeho přednášky díky specializaci molekulární biologie, spojené s teologickým akcentem, jsou tím nejlepším, co lze dnes vyslechnout na dané téma. Při společném obědě, kde seděl ještě známý pražský profesor neurologie a primář městské nemocnice, otec Marek převážně naslouchal našim úvahám, neměl potřebu vést další monology. Přesto jeho postřehy a doplnění nahozených témat byly tím, co činí tyto chvíle nezapomenutelné.

Pochopil jsem, že jestliže má katolická církev přežít současné turbulence, potřebuje právě podobné vzdělané a chápavé jedince, kteří nebudou lpět na barokních rituálech, na sáhodlouhých neposlouchatelných projevech a pocitu neomylnosti, ale právě na tom, co kdysi bylo podstatou evangelia. Vždyť i Mistr, kterým se preláti zaštiťují, sedával v hospodách, večeřel s podvodníky, prostitutkami a spodinou tehdejší společnosti. Už tehdy se od něj farizeové, znalci Písma, odvraceli s odporem. Změnilo se něco za těch 2000 let?

Vždy se ptám, jestli by Mistr, který by se nyní znovu objevil a klepal na dveře Arcibiskupského paláce v Praze, byl vpuštěn dovnitř. Cosi mi říká, že by to nejspíše neměl tak snadné.

Protože by jistě nesplnil onu požadovanou formu.

Odkaz: Claire Keeganová: Takové maličkosti.