Prodavač času (povídka na víkend)

Ten malý stánek stál až na úplném konci celé řady dalších, kde se trhovci předháněli v nabídce svého zboží.

V sobotu vstal časně, ne že by si rád nepoležel, ale jeho žena jej donutila vyrazit na farmářské trhy pro čerstvou zeleninu, maso a nějaké pochutiny ke kafi. Nikdy tam nebyl, věděl, že je tam tlačenice, vždy míval trochu nepříjemný pocit z množství lidí ve své blízkosti. Ale chuť na dobrý kus tlačenky a čerstvý chleba byla docela hnacím motorem.

Nechal stát auto opodál a vyrazil mezi davy kupujících a křik prodejců. Poměrně rychle nakoupil žádané a chystal se vyrazit zpět na parkoviště. Okem zahlédl stánek úplně na konci řady, kde na pultu nebylo žádné zboží. Možná směs soucitu, zvědavosti atd. jej donutila k návratu až k němu. Na židli tam seděl mladý muž okolo třiceti a nevypadal, že by mu nějak vadilo, že se u něj nikdo nezastavuje. Měl zavřené oči, na jeho pultu nebylo opravdu zhola nic.

„Dobrý den“, řekl, „co vlastně prodáváte, když tady nic nevidím“?

Mladý muž otevřel oči. Jeho pohled byl pronikavý, trochu až nepříjemný, takový ten rentgenový, který by slušel spíše vyšetřovateli nějakého zločinu, než obyčejnému prodavači.

„Čas“, odpověděl lakonicky.

„Promiňte, asi jsem vám nerozuměl, co jste říkal?“

„Prodávám čas“, odpověděl trochu zvýšeným hlasem. „To je to, co každý člověk často nemá a nikoho to nezneklidňuje. Víte přece sám dobře, jak často říkáte, že jej nemáte. Omlouváte tím obvykle nechuť k něčemu, co vás zrovna nebaví, do čeho se vám nechce. Nebo jen třeba nechcete mluvit s někým, kdo vás osloví a chce s vámi něco probrat. Vymlouváte se na jeho nedostatek a přitom jej marníte plnými hrstmi. Všichni to tak máte.“

„Netušil jsem, že se dá něco takového koupit,“ odpověděl trochu posměšně,“ vždyť je nám prý vymezen v našem osudu, s kterým nikdo nehne, znáte to, prý jednou rozdané karty....“

„Když myslíte,“ odpověděl a pomalu zase oči zavřel.

Zůstal stát, trochu s rozpaky, trochu nevěřícně a možná i se špetkou soucitu s někým, kdo to v hlavě nemá tak úplně v pořádku. Vzpomněl si na svou ženu, která dávala peníze různým pochybným individuím, které žádaly nějaké peníze tu na vlak, tu na nemocnou ženu či dítě s jasným vědomím, že takhle získaný obolus smění za chlast a cigára.

Rozhodl se, že ve hře bude pokračovat. Pomalu otevřel peněženku a na pult položil stovku.

„Stačí to?“,zeptal se ironicky.

Muž za pultem opět otevřel oči a pohlédl na bankovku.

„Není rozhodující, kolik dáte, ale spíše, kolik toho chcete?“

„Já nevím“, odpověděl muž, stále se sílícím vědomím, že tuhle hru chce dohrát do konce a ztratit se.

„ Bude mi stačit třeba jen pár minut,“ řekl s vědomím, že už končí a že si za pár okamžiků bude vyčítat, že to, proč se hádá se svou ženou po jejím výtrysku dobročinné mánie, dělá i on sám.

„Dobře“, zazněla zpoza pultu odpověď a mladý muž opět zavřel oči a ponořil se do jakési meditace.

Nasedl, nastartoval a vyjel známou cestou domů. Jel tudy snad tisíckrát, dokázal by to i se šátkem přes oči, obvyklou klikaticí, která končila sjezdem k železničnímu přejezdu se závorami, kde sice bylo označení ke zpomalení, ale skoro každý vyhodil rychlost a plachtil na neutrál ve snaze ušetřit pár kapek benzínu, protože se tak dalo dojet hodně daleko.

Zdálky s uspokojením konstatoval, že závory jsou nahoře a bliká žluté světlo. Bezmyšlenkovitě překlepal koleje, aby ve stejném okamžiku uviděl periferně vlak, který po přejezdu přelétl těsně za ním tak, že vůz tlakovou vlnou poskočil o několik metrů dopředu. Bylo mu jasné, že pokud by se opozdil o zlomek vteřiny, byl by lokomotivou zachycen a náraz by určitě nepřežil. V náhlém děsu dupl na brzdu a zůstal stát. Byl si jist, že žádné červené světlo nesvítilo, koneckonců, závory byly nahoře.

Držel pevně volant, měl zavřené oči a celý se třásl. Nikdy ve svém životě necítil tak zběsilý tlukot srdce, tlak musel být v hodnotách trefení šlaku. Ztratil pojem o čase, muselo to trvat dlouho, než otevřel oči a mohl začít přemýšlet.

Samozřejmě, že ho ihned napadla myšlenka, že onen zlomek vteřiny si před chvílí koupil od toho podivného chlápka na tržišti. Nevěřil na nadpřirozeno, byl zvyklý ve všem hledat logiku, vysvětlitelné spojitosti a jakoukoliv mystiku považoval za výplod choré fantazie. Teď jeho přesvědčení dostalo poměrně silný úder na solar.

Dojel pomalu domů. Bezmyšlenkovitě odemkl poštovní schránku a vypadl na něj dopis. Hned věděl, od koho je, koneckonců z té díry na druhém konci země mu nikdo jiný psát nemohl. Několik let tyhle dopisy bez otevření házel hned do popelnice. Bratr, zavrčel pro sebe. Neviděli se snad více jak dvacet let. Tehdy jej brácha při posledním setkání nazval zlodějem rodinného majetku, vrahem otce, který jednou v noci spadl z lůžka a nebyl schopen se dostat zpět a námahou mu puklo srdce. To, že té noci byl zavřený v pracovně a učil se na státnici, bratr nepochopil a neodpustil.

Pravda, pokoušel se to po pár letech trochu rozředit, ale po telefonátu, kdy opět slyšel na sebe ty zločiny, se zasekl. Od té doby všechno od něj končilo v koši, jeho telefonní číslo zablokoval.

Výjimečně dopis otevřel. Psala mu švagrová, že bratr umírá, že už není schopen psát ani zřetelně mluvit. Nebyla tam žádná prosba, jen suché konstatování situace.

„Nemám čas tam jet,“ pomyslel si v prvním okamžiku, aby si současně kousnul do jazyka. Jak to slyšel před chvílí? Věta nemám čas je prý častá a omlouváme tak svou nechut dělat věci, do kterých se mi nechce.

I žena se divila. „To fakt zrušíš svou přednášku? Vždyť si ji avizoval už několik měsíců dopředu a víš, že se na ni všichni těší.“ Nebyl schopen jí vysvětlit, proč tak najednou ruší všechna svá předsevzetí a dělá cosi, co by jej ještě včera nenapadlo.

Stihl to. Bratr ještě žil, už nebyl schopen mluvit. jen očima sledoval své okolí z postele, z které už nikdy nevstane. Jejich oči na sebe hleděly a on sám byl najednou zaplaven pocitem ztracených let, kdyby nebyl schopen překousnout svou zlobu a ego, kterého ho dusilo a nedovolilo mu udělat opakovaně vstřícný krok, bouchnout jej přátelsky do prsou, tak jako dělávali u společných lumpáren v dětském věku. V bratrových očích byl takový podivný lesk, který u něj nikdy neviděl.

Neměl zdání, jak se dostal domů, celou cestu odřídil jakoby ve snu, v nichž se mu stále zjevoval onen podivný muž z tržiště. Fakt si u něj za tu mizernou stovku koupil čas, který mu umožní zůstat déle živý na zemi? Že v tom overtimu stihne věci, které by za běžných okolností nikdy neudělal? Co je vlastně čas? Má pravdu Einstein, že relativita času je hodnota, s níž je nutné počítat, ale které běžný člověk není schopen rozumět? Opravdu je to to nejcennější, co máme, i když to zdánlivě nic nestojí?

Příští sobotu vstal sám k údivu své ženy s tím, že opět vyrazí na tržiště.

„Nic nepotřebujeme, co tam budeš dělat?“ ptala se ho, když už nastartoval auto.

„Jdu koupit něco pro nás,“ uklidnil ji, “něco moc cenného, neboj, nic se neděje,“ řekl, když viděl její udivený pohled.

„Bude mi muset všechno vysvětlit“, mumlal cestou do města. „Vždyť vše může být jen náhoda, prostě souhra okolností, žádná magie. Člověk se narodí a po mnoha letech zemře, tak jaképak nakupování času do zásoby? Celé je to děsná pitomost. No, ale zase ten vlak, brácha....“

Vešel rychle do tržnice a zamířil do řady, kde naposledy byl. Poslední stánek byl prodejce perníků se širokým sortimentem všech možných nápisů, někdy i upřímně pitomých, ale všechny myšleny dobře.

„Promiňte, ale kde je ten poslední stánek s tím mladým vousatým mužem, klerý tady byl minulý týden?“

„Jaký vousatý chlápek, už několik let je můj stánek poslední v téhle řadě, taky mi jdou mizerně kšefty, ale nemám tolik peněz pro správce, aby mě posunul blíže, „ stěžoval si perníkář.

„Přeci ten vedle vás, kde na pultu nic nebylo a on vypadal, jakože pořád spí“, zkusil to znova.

„Nikdo tady nebyl, musel jste se zmýlit,“ trval na svém perníkář.

Stál jako zařezaný a stále nechápal. „Nejsem blázen, muselo to být tady.“

Perníkář jej tiše pozoroval pohledem, jako se díváme na jedince, který se snaží prostrčit trojúhelník kolečkem. Muž se po chvíli na něj obrátil a po chvíli řekl:

„Víte co, dejte mi to největší srdce, které tady máte, Moc ho potřebuji.“

Psáno pro www.blogosfera.cz a slušné lidi