Prodavač času (povídka na víkend)

Ten malý stánek stál až na úplném konci celé řady dalších, kde se trhovci předháněli v nabídce svého zboží.

V sobotu vstal časně, ne že by si rád nepoležel, ale jeho žena jej donutila vyrazit na farmářské trhy pro čerstvou zeleninu, maso a nějaké pochutiny ke kafi. Nikdy tam nebyl, věděl, že je tam tlačenice, vždy míval trochu nepříjemný pocit z množství lidí ve své blízkosti. Ale chuť na dobrý kus tlačenky a čerstvý chleba byla docela hnacím motorem.

Nechal stát auto opodál a vyrazil mezi davy kupujících a křik prodejců. Poměrně rychle nakoupil žádané a chystal se vyrazit zpět na parkoviště. Okem zahlédl stánek úplně na konci řady, kde na pultu nebylo žádné zboží. Možná směs soucitu, zvědavosti atd. jej donutila k návratu až k němu. Na židli tam seděl mladý muž okolo třiceti a nevypadal, že by mu nějak vadilo, že se u něj nikdo nezastavuje. Měl zavřené oči, na jeho pultu nebylo opravdu zhola nic.

„Dobrý den“, řekl, „co vlastně prodáváte, když tady nic nevidím“?

Mladý muž otevřel oči. Jeho pohled byl pronikavý, trochu až nepříjemný, takový ten rentgenový, který by slušel spíše vyšetřovateli nějakého zločinu, než obyčejnému prodavači.

„Čas“, odpověděl lakonicky.

„Promiňte, asi jsem vám nerozuměl, co jste říkal?“

„Prodávám čas“, odpověděl trochu zvýšeným hlasem. „To je to, co každý člověk často nemá a nikoho to nezneklidňuje. Víte přece sám dobře, jak často říkáte, že jej nemáte. Omlouváte tím obvykle nechuť k něčemu, co vás zrovna nebaví, do čeho se vám nechce. Nebo jen třeba nechcete mluvit s někým, kdo vás osloví a chce s vámi něco probrat. Vymlouváte se na jeho nedostatek a přitom jej marníte plnými hrstmi. Všichni to tak máte.“

„Netušil jsem, že se dá něco takového koupit,“ odpověděl trochu posměšně,“ vždyť je nám prý vymezen v našem osudu, s kterým nikdo nehne, znáte to, prý jednou rozdané karty....“

„Když myslíte,“ odpověděl a pomalu zase oči zavřel.

Zůstal stát, trochu s rozpaky, trochu nevěřícně a možná i se špetkou soucitu s někým, kdo to v hlavě nemá tak úplně v pořádku. Vzpomněl si na svou ženu, která dávala peníze různým pochybným individuím, které žádaly nějaké peníze tu na vlak, tu na nemocnou ženu či dítě s jasným vědomím, že takhle získaný obolus smění za chlast a cigára.

Rozhodl se, že ve hře bude pokračovat. Pomalu otevřel peněženku a na pult položil stovku.

„Stačí to?“,zeptal se ironicky.

Muž za pultem opět otevřel oči a pohlédl na bankovku.

„Není rozhodující, kolik dáte, ale spíše, kolik toho chcete?“

„Já nevím“, odpověděl muž, stále se sílícím vědomím, že tuhle hru chce dohrát do konce a ztratit se.

„ Bude mi stačit třeba jen pár minut,“ řekl s vědomím, že už končí a že si za pár okamžiků bude vyčítat, že to, proč se hádá se svou ženou po jejím výtrysku dobročinné mánie, dělá i on sám.

„Dobře“, zazněla zpoza pultu odpověď a mladý muž opět zavřel oči a ponořil se do jakési meditace.

Nasedl, nastartoval a vyjel známou cestou domů. Jel tudy snad tisíckrát, dokázal by to i se šátkem přes oči, obvyklou klikaticí, která končila sjezdem k železničnímu přejezdu se závorami, kde sice bylo označení ke zpomalení, ale skoro každý vyhodil rychlost a plachtil na neutrál ve snaze ušetřit pár kapek benzínu, protože se tak dalo dojet hodně daleko.

Zdálky s uspokojením konstatoval, že závory jsou nahoře a bliká žluté světlo. Bezmyšlenkovitě překlepal koleje, aby ve stejném okamžiku uviděl periferně vlak, který po přejezdu přelétl těsně za ním tak, že vůz tlakovou vlnou poskočil o několik metrů dopředu. Bylo mu jasné, že pokud by se opozdil o zlomek vteřiny, byl by lokomotivou zachycen a náraz by určitě nepřežil. V náhlém děsu dupl na brzdu a zůstal stát. Byl si jist, že žádné červené světlo nesvítilo, koneckonců, závory byly nahoře.

Držel pevně volant, měl zavřené oči a celý se třásl. Nikdy ve svém životě necítil tak zběsilý tlukot srdce, tlak musel být v hodnotách trefení šlaku. Ztratil pojem o čase, muselo to trvat dlouho, než otevřel oči a mohl začít přemýšlet.

Samozřejmě, že ho ihned napadla myšlenka, že onen zlomek vteřiny si před chvílí koupil od toho podivného chlápka na tržišti. Nevěřil na nadpřirozeno, byl zvyklý ve všem hledat logiku, vysvětlitelné spojitosti a jakoukoliv mystiku považoval za výplod choré fantazie. Teď jeho přesvědčení dostalo poměrně silný úder na solar.

Dojel pomalu domů. Bezmyšlenkovitě odemkl poštovní schránku a vypadl na něj dopis. Hned věděl, od koho je, koneckonců z té díry na druhém konci země mu nikdo jiný psát nemohl. Několik let tyhle dopisy bez otevření házel hned do popelnice. Bratr, zavrčel pro sebe. Neviděli se snad více jak dvacet let. Tehdy jej brácha při posledním setkání nazval zlodějem rodinného majetku, vrahem otce, který jednou v noci spadl z lůžka a nebyl schopen se dostat zpět a námahou mu puklo srdce. To, že té noci byl zavřený v pracovně a učil se na státnici, bratr nepochopil a neodpustil.

Pravda, pokoušel se to po pár letech trochu rozředit, ale po telefonátu, kdy opět slyšel na sebe ty zločiny, se zasekl. Od té doby všechno od něj končilo v koši, jeho telefonní číslo zablokoval.

Výjimečně dopis otevřel. Psala mu švagrová, že bratr umírá, že už není schopen psát ani zřetelně mluvit. Nebyla tam žádná prosba, jen suché konstatování situace.

„Nemám čas tam jet,“ pomyslel si v prvním okamžiku, aby si současně kousnul do jazyka. Jak to slyšel před chvílí? Věta nemám čas je prý častá a omlouváme tak svou nechut dělat věci, do kterých se mi nechce.

I žena se divila. „To fakt zrušíš svou přednášku? Vždyť si ji avizoval už několik měsíců dopředu a víš, že se na ni všichni těší.“ Nebyl schopen jí vysvětlit, proč tak najednou ruší všechna svá předsevzetí a dělá cosi, co by jej ještě včera nenapadlo.

Stihl to. Bratr ještě žil, už nebyl schopen mluvit. jen očima sledoval své okolí z postele, z které už nikdy nevstane. Jejich oči na sebe hleděly a on sám byl najednou zaplaven pocitem ztracených let, kdyby nebyl schopen překousnout svou zlobu a ego, kterého ho dusilo a nedovolilo mu udělat opakovaně vstřícný krok, bouchnout jej přátelsky do prsou, tak jako dělávali u společných lumpáren v dětském věku. V bratrových očích byl takový podivný lesk, který u něj nikdy neviděl.

Neměl zdání, jak se dostal domů, celou cestu odřídil jakoby ve snu, v nichž se mu stále zjevoval onen podivný muž z tržiště. Fakt si u něj za tu mizernou stovku koupil čas, který mu umožní zůstat déle živý na zemi? Že v tom overtimu stihne věci, které by za běžných okolností nikdy neudělal? Co je vlastně čas? Má pravdu Einstein, že relativita času je hodnota, s níž je nutné počítat, ale které běžný člověk není schopen rozumět? Opravdu je to to nejcennější, co máme, i když to zdánlivě nic nestojí?

Příští sobotu vstal sám k údivu své ženy s tím, že opět vyrazí na tržiště.

„Nic nepotřebujeme, co tam budeš dělat?“ ptala se ho, když už nastartoval auto.

„Jdu koupit něco pro nás,“ uklidnil ji, “něco moc cenného, neboj, nic se neděje,“ řekl, když viděl její udivený pohled.

„Bude mi muset všechno vysvětlit“, mumlal cestou do města. „Vždyť vše může být jen náhoda, prostě souhra okolností, žádná magie. Člověk se narodí a po mnoha letech zemře, tak jaképak nakupování času do zásoby? Celé je to děsná pitomost. No, ale zase ten vlak, brácha....“

Vešel rychle do tržnice a zamířil do řady, kde naposledy byl. Poslední stánek byl prodejce perníků se širokým sortimentem všech možných nápisů, někdy i upřímně pitomých, ale všechny myšleny dobře.

„Promiňte, ale kde je ten poslední stánek s tím mladým vousatým mužem, klerý tady byl minulý týden?“

„Jaký vousatý chlápek, už několik let je můj stánek poslední v téhle řadě, taky mi jdou mizerně kšefty, ale nemám tolik peněz pro správce, aby mě posunul blíže, „ stěžoval si perníkář.

„Přeci ten vedle vás, kde na pultu nic nebylo a on vypadal, jakože pořád spí“, zkusil to znova.

„Nikdo tady nebyl, musel jste se zmýlit,“ trval na svém perníkář.

Stál jako zařezaný a stále nechápal. „Nejsem blázen, muselo to být tady.“

Perníkář jej tiše pozoroval pohledem, jako se díváme na jedince, který se snaží prostrčit trojúhelník kolečkem. Muž se po chvíli na něj obrátil a po chvíli řekl:

„Víte co, dejte mi to největší srdce, které tady máte, Moc ho potřebuji.“

Psáno pro www.blogosfera.cz a slušné lidi

Autor: Tomáš Vodvářka | sobota 2.11.2024 5:00 | karma článku: 23,20 | přečteno: 434x

Další články autora

Tomáš Vodvářka

Na Předním východě se bojuje za svět

Je to parafráze na kdysi úderné heslo, že „U Madridu se bojuje za Prahu“. Až na to, že tentokrát je to skutečnost.

18.6.2025 v 5:31 | Karma: 27,09 | Přečteno: 486x | Diskuse | Společnost

Tomáš Vodvářka

Nejdůležitější otázka (povídka na neděli)

Poslední, co si pamatoval, byla elektrická rána do hrudníku. I když záchranka přijela rychle, nebyla šance to nějak zvrátit. To bylo poslední, co si uvědomil a věděl to docela jistě.

15.6.2025 v 7:26 | Karma: 33,63 | Přečteno: 1953x | Diskuse | Společnost

Tomáš Vodvářka

Blogerský potlach v Praze 2025

Tradiční setkání blogerů, působící na idnes. Pokaždé je jiné a pokaždé fajnové. To proto, že se tam sejdou milí lidé

14.6.2025 v 16:14 | Karma: 26,84 | Přečteno: 817x | Diskuse | Společnost

Tomáš Vodvářka

Drzé čelo lepší než poplužní dvůr

Staré české přísloví může mít i omezenou platnost. Ona totiž někdy kosa padne na kámen, jak by řekla pověstná teta Kateřina

12.6.2025 v 7:25 | Karma: 32,51 | Přečteno: 886x | Diskuse | Společnost

Tomáš Vodvářka

Gaza jako etalon pokrytectví

Zdá se, že novodobá víra zvaná „palestinismus“ proniká do všech vrstev společnosti. Možná jde o zatím nepopsanou chorobu.

11.6.2025 v 7:38 | Karma: 43,37 | Přečteno: 4038x | Diskuse | Společnost

Nejčtenější

Chlípní rudoarmějci na lovu. Slavný fotograf nafotil tutlanou sexualitu v SSSR

11. června 2025

Seriál Jen rok po Stalinově smrti dorazil do Sovětského svazu Henri Cartier-Bresson. Slavný francouzský...

Poslala manželce zprávu, že jsme milenci. Sekal jsem ji do hlavy, vypověděl primář

16. června 2025,  aktualizováno  11:52

Šokující detaily mimořádně brutální vraždy dnes zaznívají u Krajského soudu v Plzni, kde stanul...

Advokát Prouza spáchal sebevraždu. Nechal po sobě dopis na rozloučenou

16. června 2025  12:20

V sobotu spáchal sebevraždu renomovaný padesátiletý advokát a bývalý českobudějovický soudce Daniel...

V Indii se zřítil letoun s 242 lidmi mířící do Británie, dopadl na lékařskou ubytovnu

12. června 2025  10:55,  aktualizováno  16:42

Letadlo společnosti Air India s 242 lidmi na palubě mířící do Británie se krátce po startu zřítilo...

Rudé prádlo a finta se třpytkami. Strip klub v Charkově nabízí show i útěchu

15. června 2025  20:19

Když si dvacetiletá Lisa na svou směnu ve striptýzovém klubu v ukrajinském Charkově obouvá boty na...

Útok Spojených států na Írán? Možná to udělám, možná ne, prohlásil Trump

18. června 2025  19:31,  aktualizováno  22:46

Sledujeme online Americký prezident Donald Trump ve středu prohlásil, že nemůže říct, zda Spojené státy podniknou...

Britku v Maroku poškrábalo toulavé štěně. O pár měsíců později zemřela na vzteklinu

18. června 2025  22:31

Devětapadesátiletá Britka Yvonne Fordová v únoru navštívila Maroko, kde ji podle její rodiny lehce...

Hackerský útok na Írán. Izrael se naboural do jeho vysílání a vyzval lidi k protestům

18. června 2025  22:27

Izrael se ve středu krátce naboural do vysílání íránské státní televize. Pustil záběry dřívějších...

Vláda ustála hlasování o nedůvěře. ANO trvá na tom, že Stanjura musí skončit

18. června 2025  11:40,  aktualizováno  22:20

Vláda Petra Fiala si udržela díky poslancům koaličních stran důvěru většiny Sněmovny. Pro její...

  • Počet článků 1102
  • Celková karma 33,02
  • Průměrná čtenost 2505x
Idealista, který věří, že lidé jsou v podstatě slušní. Nejpodstatnější jsou lidské vztahy, vše ostatní je pomíjivé. Rentiér, který se prací už jen baví, který nikam nespěchá a s nikým nesoutěží. Příležitostný herec a dálkový chodec.

Seznam rubrik

Oblíbené články

Oblíbené blogy

  • L.A.Sulovská
  • Vladimír Gottwald
  • Jan Pražák
  • Lubomír Stejskal

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.