Tati, a kdo žije za tím ostnatým drátem?

My, synku. My!

Je to tak. Žili jsme v koncentračním táboře obehnaném ostnatými dráty a kdo chtěl z koncentráku utéct, hrozilo mu, že bude režimními pohůnky popraven na místě bez soudu. Tak trochu se tato realita před lidmi skrývala, aby nebyla úplně na očích, ale podstata byla taková. Byl to koncentrák. Tuto svoji skutečnou povahu komunistický režim (včetně satelitů) nikdy neztratil, udržel si ji až do svého zřícení v roce 1989. Stříhání ostnatých drátů na hranicích bylo slavnostním a symbolickým znamením.

"Komunizmus je bití" napsal Ludvík Vaculík. Od dob Lenina a Stalina ("jasných sokolů, kteří slétli z nebe na zem", jak je opěvovali režimní literáti) je komunizmus teror, vraždění a koncentráky. Poslepované ideje o pokroku a dobru pro lidstvo sloužily jen jako zástěrka k ohlupování lidí.

Lhal například také Maxim Gorkij, který v roce 1929 navštívil lágr na Soloveckých ostrovech a poté napsal, že tam potkal "hodné dozorce, důstojné podmínky k životu a systematicky převychovávané vězně". Dle Gorkého se tam prý "z kriminálníků stávali uvědomělí občané, což bylo jasnou předzvěstí příští společnosti, která už vůbec nebude potřebovat vězení".

Dnes jsem dočetla článek o životě a smrti faráře Toufara. Měla jsem o tom jen pár povrchních informací. Myslela jsem si, že jsem větší drsňák, musela jsem si dát pauzu (a to mě nějaká ta pitva atd. v detektivce nerozhodí). O to víc nechápu, jak někdo může říct, že ta doba nebyla tak strašná, že se jen občas stávalo něco špatného. Vůbec nechci myslet na to, že by v padesátých letech skončil v rukách komunistů někdo mě blízký.

Ale ty dráty na hranici tam byli proti agentům a teroristům ze západu..to Vám jistě za chvíli vysvětli místní kremloboys...a nebo pan Bicera přijde s nějakou šílenou výmluvou, proč to bylo OK...

nekteri jedinci proste potrebuji byt oploceni. tak to beru. jen s nima v tom stadu nejak nemuzu bejt, Tome

Victor Hugo kdysi napsal, že jest lépe zemřít vstoje, než žít na kolenou.

Pro mne je zajíémavý faktor, že řada lidí je schopna vyměnit plný ešus za možnost svobodného života. Komunisté to tak chtělíi a za jejich panování nebyl hlad, což je fakt (ten te ́d samozřejmě není taky, jinde v podobných zemích jako byla ČSSR ano - a to i dnes). Co jim však působilo vyrážku, byla možnost, že se někteří občané vymknou kontrole a budou svobodně myslet a svobodně žít. Takže pro sichr umučili Jana Patočku, filosofa světového formátu. Pro sichr omotali zem dráty s vysokým napětím, střelci a psy- zabijáky. Jako náhražku pak komunální estrády, komunální humor.

Mně se tady taky nechtělo žít, ale rozmyslel jsem si útěk a dnes jsem rád, že jsem tady.

Díky za přečtení a přeji krásný advent, Marku.

Tam, kde dodnes existují komunistické režimy, anebo postkomunistické, které svoji komunistickou minulost zalhávají jak můžou, likvidují archivy atd., tam jsou dodnes ostnaté dráty, koncentráky a funguje tzv. "mizení lidí".

Například i Rusko si ponechalo systém lágrů v nehostinných končinách za polárním kruhem, jen ho trošičku zeštíhlilo a "modernizovalo" směrem k technicistní dishumánnosti. Tragický osud Alexeje Navalného to potvrzuje.

A co se týče československých hranic, potkal jsem kdysi člověka z Východního Slovenska, milovníka přírody a vášnivého houbaře, který tam kdesi v lesích nevědomky překročil polskou hranici. Pohraničníci po něm stříleli a odnesl si celoživotní vzpomínku vážného střelného poranění na noze. Komunistický zločinný systém střílel na lidi i na "mírové socialistické hranici".

Přesně. I když jsme patřili do společného cirkusu, zvaného socialistický tábor, neměli jsme volný pohyb ani uvnitř tohoto tábora. Pohraničníci hlídali česko-polskou hranici a není žádným tajemstvím, že na obzvláště kritických bodech bylo mezi starousedlíky dost "pomocníků VB", nebo přímo agentů StB, kteří ochotně práskali každý podezřelý pohyb osob. A když jste cestovali do Polska, šacovali vás na hranici stejně, jako kdybyste jeli na Západ. Jen s tím rozdílem, že jim nešlo o závadné tiskoviny, ale o dětskou obuv, či jiné vymoženosti socialismu.

Zadrátované hranice...ani se mi nechce věřit, že existovaly, ale když se jelo rychlíkem Brno Bratislava, byly skoro nadosah a opravdu připomínaly nejvyšší možnou ostrahu, jaká bývá ve věznicích s nejpřísnějším režimem.

Zadratovane hranice bylo videt pekne zblizka kdyz jste jel vlakem z Hrusovan do Breclavi. Pod Mikulovem vlak projizdel jen asi 200-300 m od celnice, Rakousko na dosah, jen asi 15 min. pesky. Pokud vim, tehdy to nikdo nezkousel.

Děkuji za připomenutí. Hezký den

Díky!

Poněkud mne zneklidňuje, že těch proruských lhářů je u nás tolik!

Některé věci je nutné neustále připomínat. S odstupem doby se zdají méně hrůzné a zvrhlé. Není to pravda, jednalo se o hrubé znásilňování ducha a mnohdy i těla. Kdo to bude připomínat až naše generace vymře?

Vašek

Vlahý letní podvečer LP 1982, zámek Vranov nad Dyjí. S přítelkyní jsme chtěli mít chvilku pro sebe. Z vyznačené návštěvnické trasy jsme se nenápadně odchýlili a zpuchřelými polozavřenými vrátky v jakési zídce jsme se prosmýkli na jižní svah, asi vinice to byla, jenže to už jsme nedokázali ověřit, protože zprava se ozvalo ohromující "Stůj!" a cvakot jakýchsi kovových uzávěrů. A pohraničník v plné polní už nás lifroval na místní služebnu Veřejné Bezpečnosti (Policie). Výslech, výhružky, že se můžeme rozloučit se školou, sepsání protokolu, propuštění do tmy, všechny autobusové spoje v čudu...

Zima 1984, podniková odborářská rekreace v Železné Rudě, ráno jsem vyrazil na běžkách, pista běžela prostředkem částečně vypluhované cesty mezi vyjetými kolejemi od aut. Na začátku lesa cedule "Hraniční pásmo", ale běžecká stopa vede dál...Tak jsem po ní taky pokračoval dál, jenže za zatáčkou přístřešek, v něm dva ozbrojení Psohlavci, šup a už mi vysílačkou objednávali zelený taxík zn. UAZ. Na služebně v Rudě opět protokol, telefon kamsi snad až do Prahy a při propouštění poznámka "Vy jste se o něco podobného už v minulosti pokoušel, že?" Večeři v zotavovně jsem naštěstí stihnul.