Politici a občané - oni a my

Kdysi bylo vše celkem jasné - čára mezi tzv. komunistickými proletáři a poddaným proletariátem byla jednoznačně vytyčena a jeden o druhém dobře věděl. Čas oponou netrhnul.

společná politika

Po roce 1989 panovala krátká naděje, že snad opravdu nastane demokracie, vláda lidu, kdy ti nejlepší nastoupí do odpovědných funkcí a budou moudře rozhodovat o těch, kteří jim dali ve volbách důvěru. Uplynulo jen pár let a iluze o všeobecném blahu vzala za své. Zpočátku se jen tu a tam objevila zpráva o politikovi, který se něčím provinil a musel odejít. V době tzv. opoziční smlouvy však bylo občanům vysvětleno, že je zcela jedno, komu dají hlas, protože "kluci nahoře" se vždycky nějak domluví.

Od těch dob se z politiky stala odosobněná virtuální záležitost, kdy občané jednou za 4 roky předstírají, že si někoho volí. Několik měsíců před volbami je jim nabídnuta záplava polepených ploch okolo cest, zahlcený program na několika televizních kanálech, kde se objevují staré známé tváře, plné starostlivých úsměvů, případně nové, které se to teprve učí. Většina slibů jsou buď jen prázdné fráze, vyslovené lži nebo slibování něčeho, o čem obě strany vědí, že nikdy nebude splněno. Po vhození lístku v den D vše končí a dvousetčlenné bratrstvo kočičí pracky se nějak mezi sebou dohodne a občanům představí eintopf, v němž  bude na předvolebních slibech razantně ubráno s odůvodněním, že to jinak nešlo.

Opět se objeví ona stará známá hranice mezi oni a my. Oni - politici - žijí ve zcela jiném světě než my, občané. Chovají se jako novodobí monarchové, kteří dle vlastního uvážení rozdělují peníze, které - ač nejsou jejich - mají funkci spíše úplatků než rozumného investování. Tak se jen tak mimochodem dozvíme, že se úspěšně podařilo prodat letadlo s výrobní cenou 20x vyšší, než bude za něj utrženo. Nebo že tunel pod hlavním městem bude proti původním plánům několikrát dražší. Také že končící vláda rozdělí svým úředníkům 180 miliónů korun s tím, že oni úředníci opravdu tvrdě pracovali. Že bychom se třeba dozvěděli jméno úředníka, který ony miliony prošustroval, byl z práce vyhozen na dlažbu a do konce svých dní aspoň částečně splácel dluh, patří do oblasti sci-fi.

My v podhradí naopak víme, že nelze prodávat naše výrobky pod výrobními náklady. My v podhradí víme, že zaměstnávat člověka, který nám ve firmě způsobí ztrátu, je pitomost a vyhodíme jej pro neschopnost /pokud nám to Zákoník práce vůbec dovolí/. My v podhradí víme, kolik odvádíme státu na jeho pomatené a předem předražené projekty. I přesto se dozvíme, že je to stále málo a že bude jaksi nutno více odvést na daních, odvodech a různých poplatcích za něco, co má být samozřejmou funkcí pro občana státu.

Ona hranice mezi "oni a my" je opět přesně daná a tak jako potvrzení vyznívají rozpaky poslance KSČM za karlovarský kraj, který jsa proti všem dohodám nezvolen, naříká nad svým osudem, že bude snad muset pracovat. Stejně tak i bývalý premiér Paroubek publikuje svůj nářek nad tím, že nemá po skončení mandátu nějaký státní bakšiš nebo sinekuru. Oni se ani nediví nad tím, že se ostatní diví.

Kardinální otázkou zůstává onen okamžik přerodu člověka ze skupiny "my" do skupiny "oni". Kdy se z normálně uvažujícího jedince, který z důvodu snad přetékajícího altrusimu kandiduje mezi poslance a je zvolen, stává onen "on", který jakoby zapomněl, že pro ty dole jsou podstatné starosti, jak zaplatit inkaso, předraženou elektrickou energii nebo stoupající cenu benzínu. Kdy "on" začne používat nesrozumitelnou slovní skladbu či pojmy, kterým "my" tak úplně nerozumíme. Nechce se mi věřit, že jde o zákonitost předem danou, kdy se jinými slovy řečeno poslancem či senátorem člověk již rodí. 

Doufám, že "my" si ponecháme v adventním čase i po něm dostatek schopností si navzájem porozumět, umění si pomáhat navzájem a aspoň trochu se mít mezi sebou rádi. K tomu ty nahoře vůbec nepotřebujeme.