Pavla Wonku zabil komunistický režim

Dne 26. dubna 1988 zemřel ve vězení na následky dlouhodobého věznění a bití Pavel Wonka. Dodnes za jeho smrt nebyl nikdo volán k odpovědnosti a nejspíše už ani nebude. 

Život a smrt Pavla Wonky lze přirovnat ke smrti mučedníků, lidí, kteří pro svou myšlenku šli i hlavou proti zdi, nikdy ji nezradili a zaplatili za ni vlastním životem.

Byl německého původu, záhy ztratil otce a byl vychováván matkou spolu se svým bratrem Jiřím. První projev "přízně" komunistického režimu okusil v době své snahy o přijetí na právnickou fakultu, kde byl postupně 3x odmítnut. /Mladším čtenářům je nutno vysvětlit, že na rozdíl od dnešních dnů bylo možno v jeho době podat pouze jedinou přihlášku a tomuto podání předcházelo schvalování přijetí třeba uliční organizací KSČ, kde seděli většinou zapšklí straniční důchodci. Stačilo jedno nedoporučení a talentovaný člověk ani nešel k přijímačkám/.

Svůj zájem o práva pak naplňoval ve svém volném čase dělníka a je doloženo, že pomáhal mnoha lidem v jejich boji s úřady. Byl odsouzen celkem 3x a to za "zločiny", které v dnešní době vyznívají jako špatný vtip. Za kritiku poměrů na svém pracovišti, za kritku stávajícího volebního systému i za to, že neplnil tzv."ochranný dohled" /denně se musel hlásit na úřadovně Veřejné bezpečnosti/.

Jedním z jeho přečinů byla samostatná kandidatura do Federálního shormáždění v roce 1986. Tento tzv."zákonodárný" orgán byl pouhou figurkou, jakýmsi odkladištěm kádrů, neboť o všem zásadním pro společnost rozhodovala komunistická strana a její sjezdy. Že by někdy někdo z poslanců FS byl proti nějakému návrhu zákona, iniciovaným komunistickým režimem, byla zcela absurdní představa. Pavel Wonka chtěl kandidovat jako nezávislý. I v tehdejším právním panoptiku toto nebylo zakázáno. Přesto režim za toto "provinění" Pavla Wonku odsoudil k 21 měsícům do jednoho z nejhorších vězení  v Minkovicích.

Dodnes existuje mnoho svědků, kteří viděli stopy po násilí vykonávaném bachaři na tomto politickém vězni. Pavel Wonka ve vězení zahájil hladovku, při níž shodil více jak 20 kg. Byl rovněž podroben psychiatrickému "léčení". Po návratu z vězení koncem zimy roku 1988 byl nucen již ke zmíněnému plnění "ochranného dohledu".

Dle sdělení JUDr.Marcely Horvátové, která 6 dní před smrtí rozhodla o jeho uvěznění, byl její postup správný. Bližší údaje zde. Opírala se i posudek hlavního vězeňského lékaře MUDr. Peka, který rovněž neshledal ve zdravotním stavu nemocného žádné varovné příznaky.

Pavel Wonka zemřel i dle nezávislé soudní expertízy na plicní embolii. Tento stav bývá náhlý s vysokou úmrtností. Pavel Wonka však zemřel na důsledky svého věznění, kdy oprávněně tvrdil, že jeho vazba je protizákonná, kdy se odpíral podrobit rozsudkům, které byly vynášeny zmanipulovanými a politicky korektními soudci. 

Zbývají nezodpovězené otázky: 

Jak je možné, že nebyli potrestáni lékaři, kteří nesou odpovědnost za zdraví a život vězňů. Pacient, který drží hladovku, je lékařsky sledován a při známkách selhávání organismu je převezen do Vězeňské nemocnice, kde je vyživován mimo trávicí trakt. 

Jak je možné, že nebyli zjištěni a potrestáni dozorci, případně velitel věznice, kde byl Pavel Wonka prokazatelně mučen. Svědkové jsou jistě naživu a nebyl by problém nalézt viníky

Jak je možné, že paní JUDr. Horvátová, jež byla schopna uvěznit těžce nemocného člověka, nebyla ani po revoluci nijak profesně potrestána. Je jen škoda, že při jejím přístupu jí nebyl přidělen případ Aloise Grebeníčka, který pro "zdravotní" potíže 7 let nechodil k soudu /ač byl opakovaně spatřen, jak ryje v zahrádce/

V lidských dějinách se čas od času objevují jedinci, kteří jdou svou vlastní originální cestou. Bývají označováni za blázny, vizionáře a lidé se jim většinou smějí. Posléze se však stane, že tito jedinci ukážou cestu, do té doby neprošlapanou, a způsobí pohyb ve společnosti. Pavel Wonka byl bohužel osamocen. Pokud by podobný postoj jako on zaujal velký počet lidí, nejspíše by se urychlil proces rozkladu komunistické totality a Pavel Wonka by nezemřel. Z tohoto pohledu mu současná společnost ještě mnoho dluží.

Čest jeho památce.