Pane doktore, můžete to s ní skoncovat?

Naše společnost podle nějakých výzkumů v drtivé většině souhlasí s euthanasií. Jedinci s kladným poměrem k tomuto kroku však vůbec nemají jasno, kdo by měl aktivní usmrcení provést. Popsaná příhoda se mi stala před časem na službě v nemocnici, myslím si však, že se již odehrála a odehraje mnohokrát. 

Pěkné sobotní odpoledne na nemocniční službě, lidé jsou většinou doma a tak je klid. Na oddělení je běžný provoz, žádné lítání. Je dokonce čas i na mnohokrát odloženou knížku. Náhle telefon z oddělení:

"Pane doktore, jsou tu příbuzní paní T., chtějí s Vámi mluvit". Paní T. je osmdesátiletá žena, po třetí mrtvici, bez možnosti komunikace s obluzeným vědomím. U ní je šance na zlepšení minimální, spíše žádná. Po příchodu na oddělení na mne čekají 3 muži a jedna žena, sourozenci, jak se představují a děti paní T.

"Jak to s mámou vypadá?" Podávám dostatečnou informaci i s prognosou, která je špatná a málo nadějná.

"Víte, pane doktore, my už tady chodíme delší čas a je nám hrozně, jak se máma trápí." Začínám je ujišťovat, že v žádném případě nemá bolesti, je v teple, má výživu natolik vyladěnou, že nestrádá žízní ani hladem. "No, to my víme, ale prostě.... no....my víme, že to nedopadne dobře a chceme jí to zkrátit".

Začínám chápat smysl dnešní hromadné návštěvy, má být poslední, i když se mi nezdá, že by šlo o nějaké bezcitné lidi, spíše naopak.

"No, a jak se to má stát?" jsem protivný a chci po nich jasnou řeč.

"Mysleli jsem, že byste vy....."

"Něco píchnul a bude konec?" ptám se a pozoruji hlavně ženu-dceru. "Ano", sotva slyšitelně odpovídá.

"A proč já?" nenechávám toho. "Jsem tu na jiné věci".

"No, my jsme se rozhodli", říká nejstarší. Zkouším na ně všechno, ale jsou poměrně neodbytní i přes opakované ujištění, že délka života jejich maminky již asi nebude dlouhá.

Poté mne cosi napadne, jdu vedle do sesterny a připravím injekci - je v ní vitamín, má pěknou barvu a nesu ji zpět k sourozencům.

"Takže, tady máte silnou dávku opiátu, po kterém po nějaké době přestane dýchat a zemře. Jelikož jsem lékař, nechám onen krok na některém z vás. Je to jednoduché, injekce se podá do plastové infuse a vše je hotovo." Nastává dlouhé ticho, všichni si usilovně prohlížejí vzorek lina na zemi.

"Třeba vy, paní?" ptám se zřetelně nejslabšího článku rodinné koalice. Podávám ji injekci, ale ona ji zřetelně nechce.

"Víte co, já ji tady nechám až se rozmyslíte. Víte, co máte dělat" říkám a odcházím. Ve dveřích slyším ženský pláč.

"Sestři, dejte mi vědět až odejdou" říkám a mizím zpět na inspekční pokoj. Přiznám se, že na čtení nebylo ani pomyšlení, spíši si pořád říkám, jak do dopadne.

Po cca 20 minutách konečně zvoní telefon ze sesterny. "Pane doktore, už jsou pryč, stříkačka zůstala na stole, mám ty vitamíny paní T dát sama?"