Osvětimské pece doposud nevyhasly.

27. ledna 2025 to bude 80 let od osvobození KT Osvětim. Zdá se však - a to čím dál víc - že holokaust ten den neskončil.

Židovský filosof Martin Buber nazval existenci Osvětimi jako stále otevřenou ránu lidského bytí. Marek Orko Vácha zase píše, že ten, kdo navštívil Osvětim, neztratil víru v B-ha, ale v člověka. Jistě bychom při troše snahy našli mnoho dalších podobných rmutných popisů či zamyšlení.

Faktem zůstává, že snaha o vyhlazení jedné lidské rasy nachází živnou půdu i v době první čtvrtiny 21. století. Čím dál více lidí se domnívá, že neexistence Židů, případně státu Israel, by přispěla k pomyslné selance lidského bytí.

Český rohlas uvedl informaci, že v současné době se zhruba 3/4 evropských Židů obává vystavit veřejně byť jen nepatrně symboly své víry. Určitě každý z nich si byť jen v duchu pohrává s myšlenkou alije, tedy opuštění svého rodného místa a přesídlení do země, kde se nebude muset pro svůj původ obávat o svůj život. A to i přesto, že i tam se může stát obětí zvlčilé smečky arabských zhovadilců, kteří jen somaticky připomínají lidské bytosti a které jsou schopny provádět cosi, co i v době středověkého temna bylo už jaksi „přes čáru“.

Antisemitimus či možná lépe v moderní podobě antiisraelismus paradoxně po 7.10.2023 zachvátil do té doby umírněnou euroatlantickou populaci. Na amerických universitách se objevily okupační stávky studentů, kteří – pokud by například sdělili v Gaze svůj názor na LGBT komunitu – by tam nepřežili ani den a to na rozdíl od státu Israel, proti němuž vášnivě protestují. Nejspíše by se americká děvčata nestačila divit, pokud by se šla na pláž v Gaze vykoupat v bikinách (opět na rozdíl od pláže pár kilometrů severněji, kde je to běžný normativ). Přesto je stát Israel stále na tapetě a to i v OSN, který za posledních 10 let přijal celkem 164 rezolucí, týkající se státu Israel, zatímco proti všem ostatním zemím jen 84. Podobné je to i v Radě pro lidská práva. Opravdu je kdokoli, kdo aspoň trochu vládne kritickým myšlením, přesvědčen, že největší peklo je v malém státě velikosti Moravy a cca necelých 10 miliónů lidí, zatímco v zemích typu Čína, Rusko, Venezuela, Severní Korea atd. je pozemský ráj, kam není třeba zaměřit úsilí o zajištění aspoň těch základních lidských práv?

V Evropě se množí antisemitské útoky nejen verbální, ale i fysické. Jak praví jistý sarkasmus, každý pogrom musí být náležitě zdůvodněn, omluven a náležitě ospravedlněn. Jsme svědky četných útoků na podstatu křesťansko-judaistického fundamentu Evropy. Pokud jsou vedeny na židovskou populaci, razí se takový nepsaný úzus, že si Židé za to tak nějak mohou sami. I ti mrtví ze 7.10.2023 spolu s unesenými svět až tak nezajímají. Kupříkladu Červený kříž se objevil až v okamžiku převozu vyhandlovaných nevinných civilistů za mnohonásobně větší počet arabských vězňů, z nichž se často rekrutují noví bojovníci s náladou vraždit Židy.

„Historický holocaust“ se začíná vytrácet. Je to dáno kvapícím časem i posledními přežívajícími očitými svědky. Což umožňuje relativizaci této šílenosti, odsouvání samotného faktu existence koncentráků do kategorie „side effect“, tedy čehosi, o čem není salonfahig mluvit, protože kdo ví jako to vlastně bylo. Jako by se vytrácela slavná věta Alberta Camuse, že „kdo by na tomto světě odpověděl na strašlivou zatvrzelost zločinu, neodpoví-li na ni zatvrzelost svědectví?“

Žijeme ve zvláštních časech. Zdá se, že ona zatvrzelost svědectví slábne pod přívalem událostí jakéhosi „Nového holocaustu“, představy, zhmotněné do hesel o Palestině od řeky k moři, do projevů některých arabských představitelů o nutnosti likvidace „sionistické entity“ či do pomatených studentů, okupující campusy amerických i evropských universit, které nejsou nijak korigovány, ale naopak živeny propagandou, sycenou různými organizacemi, jak o nich velmi dobře píše Noa Tishby ve své knize „Izrael, země, kterou nikdo nechápe“.

V časech, v kterých žijeme, je z tohoto pohledu existence dýmajících osvětimských pecí stále více a více aktuální.