O tlusté čáře za minulostí

President státu Petr Pavel ve svém rozhovoru uvedl mimo jiné, že by se měla udělat pověstná čára za minulostí u lidí, kteří jsou veřejně činní a kterým je jejich minulost připomínána a mlácena o hlavu. 

Případ soudce Roberta Fremra, kterého jeho minulost dostihla v okamžiku, kdy se začal ucházet o místo ústavního soudce, je ještě v dobré paměti. Pokud by zůstal ve své předchozí funkci, jsem si jist, že by případy, v nichž soudil emigranty a rovněž mediálně známou kauzu, inscenovanou a režírovanou Státní bezpečností, veřejnost nezajímaly. Nepochybně existují stále mnozí jedinci, jejichž chování a činnost v dobách vlády KSČ opravdu není něčím, čím by se mohli chlubit. Koneckonců i sám pan president byl členem komunistické strany, byť v této funkci nejspíše nikomu vědomě neubližoval (na rozdíl od výše zmíněného pana soudce). . 

Tlustou čarou rozumíme stav, kdy se začíná de facto od začátku. Minulost je vymazána, narušené vztahy, ústrky, zlomyslnosti etc.(každý doloží dle svého naturelu) jsou zapomenuty. Vše zlé z minula jakoby neexistovalo. 

Každý psycholog vám řekne, že není většího omylu. Jde to i s malou dávkou představivosti přirovnat k jakémusi hnisavému vředu, který jde za jistých okolností přelepit náplastí, občas přemáznout nějakým novikovem či jinou desinfekcí. Tento stav může přetrvávat celkem dlouho. Pořád je však zde riziko náhlého prasknutí onoho vředu, spontánního vypuštění hnisu v situaci, kdy se to nehodí. Což je však proti psychickým traumatům ještě slabý odvar. 

Ať si každý sám sobě odpoví, jak by se mu líbilo, kdyby po dlouhém čase protivenství měl náhle sednout ke stolu s tím, kdo mu je působil a dělat, že se opravdu nic nestalo. Úsměvy, bonmoty, přátelské jednání....ne, takto to nefunguje a nikdy fungovat nemůže. Násilné nucení k tlusté čáře končí napětím, opatrností a časem téměř stoprocentní explozí při první byť sebedrobnější kolize a výčtu dávných vin. . 

Podobně, i když ne tak palčivě, to bude každý vnímat i v sociální oblasti u těch, kteří mu sice nejsou tak blízko, ale nějakým způsobem ovlivňují jeho život, což politici jsou. Politika je těžké řemeslo, prostor, v němž je člověk lustrován ze všech možných úhlů. Jeho slova, činy atd. jsou ihned poměřovány, posuzovány, konfrontovány s jinými či jím samotným z dřívějška. Stačí malá šmouha a nastupuje diskreditace jedince, jeho potahování v médiích. (Zde je nutné poznamenat, že od doby nástupu Miloše Zemana do funkce hlavy státu někdy nestačí ani velký flek k tomu, aby jedinec byl nějakým způsobem společensky ostrakizován. Náš český specifický práh je nyní hodně vysoko). 

Doposud uvedené nijak nesouvisí s principem pokání a odpuštění. To je samozřejmě nutné, jinak by se život stal peklem. Na tomto principu lze opatrně vytvářet nové vztahy či obnovovat ty narušené, ale s vědomím, že se něco stalo a že ten druhý o tom dobře ví a že nezapomněl. Vždycky budou kvalitativně jiné a nelze říci, jestli horší nebo lepší. 

V politice či veřejném životě to neplatí. Když se zavilý komunista stane bigotním katolíkem, vždy máme podezření, že se děje něco, co není tak úplně košer. Lidé, kteří si táhnou z minulosti nějaký zvlášť zlý škraloup, budou vždy snadným terčem při sebemenším problematickém vyjádření, kdy se jim znovu a znovu naservíruje jejich minulost. Představa ústavního soudce s minulostí JUDr. Fremra je toho archetypem. Těmto lidem jistě lze odpustit, ale nelze zapomenout. 

Ti chytřejší se stáhnou do ústraní při vědomí pomíjivosti času a lidské paměti. Ti druzí začnou usilovat o veřejné posty či pocty a dopadnou spíše zle, jak jsem již uvedl.

Tlustá čára u veřejně činných jedinců s problematickou minulostí je z výše uvedených důvodů nesmyslem a nebezpečím, že socio zhrubne a zlhostejní.