O syndromu zavírajících se dveří hlav státu

Medicína pojmenovává stav, kdy jedinec s přibývajícím věkem sleduje události okolo sebe s nedůvěrou a roztrpčením, že nejsou podle jeho představ.

Lze s jistotou říct, že současný průměrný lidský život na jeho začátku a konci je z hlediska technologického stavu naprosto odlišný.

Pamatuji, že jsem zíral ve svých cca 10 letech na malou televizní obrazovku v obrovské skříni, která se jmenovala televizor, když ji táta přinesl prvně domů. Také zavedení telefonu s vytáčecím kolečkem (samozřejmě podvojná linka se sousedem) byla úžasným počinem, neboť náhle nebylo nutné běhat do budky na rohu. Etc.

I v mé profesi, kdy na začátku byl pouze rentgen a poměrně surové vyšetřovací metody máme nyní po cca 40 letech techniku, o niž se nám tehdy ani nesnilo. Totéž se týká léčebných možností.

Stejně převratné jsou i změny společenské. V mých 25 letech, pokud nebyla žena vdaná, byla „divná“, totéž se týkalo i toho, jestli má už dítě (pokud ne, opět to bylo na podiv). Dneska se na 20 letou matku chodí gynekologové dívat jako na tu, co jí selhala antikoncepce. Homosexuálové nejsou ostrakizováni, žijí i po coming outu plnohodnotný život. Každý by našel řadu dalších příkladů.

Vyzrálý letitý jedinec by měl tyto změny přijímat s pokorou a vědomím, že jeho čas již svým způsobem uplynul a že je na jeho potomcích, jak si svůj život zařídí. Jeho věty typu „za mých mladých let...“ vzbuzují v mladých spíše ironické posměšky a pocit trapnosti. Nejspíše už pozapomněl, že i on ve svých týnejdžrovských letech rovněž sledoval staříky s jistým odstupem a dělal si vše podle svého. Moudrý muž v pravém smyslu slova poodstoupí a tiše sleduje. Rady udílí jen tehdy, je-li o ně výslovně požádán.

Je smutné, že u dvou posledních presidentů tomu tak není. Miloš Zeman, letos osmadesátiletý, si notuje s komunisitickou europoslankyní. Je třeba připomenout jeho exkomunikaci z KSČ v dobách počínající normalizace i jeho trefné filipiky na Jakešovskou partu po listopadu 1989. Zdá se, že stará láska nerezaví a že pan Zeman se vrací k osvědčeným „hodnotám“, které v mládí sdílel. I jeho posedlost Ferdinandem Peroutkou, která stála české daňové poplatníky statisícové částky, je dokladem, že s věkem ona moudrost vždy přijít nemusí. Je možné, že pana Peroutku nemá, ale pomluvy o „fešáckém koncentráku“ jsou už hodně přes čáru.

Václav Klaus, fenomen 90. let 20. století, ze svého institutu popisuje nastávajicí krajské a senátní volby jako „neudálost“. Neustále lká nad současným stavem politiky, kde dle něj žijeme v „měkké totalitě“, v době ideově vyprázdněné. Lze jen smutně připomenout jeho „opoziční smlouvu“, kdy byla politika proměněna na hnusný kšeft moci. S jistotou lze říci, že právě v těchto dobách ztratila veřejné politika svůj ideový náboj a stala se předmětem kupčení. To, že se panu Klausovi líbí třeba SPD či ANO, kde se ideje mění dle momentální nálady předsedy hnutí, je rovněž dokreslením jeho současného stavu myšlení.

Ve světě politik, který odešel z vrcholné funkce či čela strany, jen zřídkakdy, pokud vůbec, na svou mateřskou stranu útočí. U nás oba ji po odchodu z ní buď zničili či dělají vše proto, aby zanikla. Ve světě jsou politici na pensi zváni k přednáškám na prestižní university či fóra, kde však nevnucují posluchačům své vidění světa jako jediné správné. Nevím, jestli naši dva jsou někde přítomni na podobných prestižních akcích, ale silně o tom pochybuji.

Medicína to zná. Syndrom zavírajících se dveří, pocit, že vše, co se děje kolem mne, spěje k zániku, kataklysmatu, tragédii atd. Většinou je to nedostatkem pokory a zbytnělým egem, které takto svého nositele ničí. Místo radosti nad vykonaným dílem jen popel a prach. U soukromé osoby je to smutné, ale společensky málo nebezpečné.

U bývalých presidentů je to na pováženou.

Psáno pro www.blogosfera.cz